Lukáš Jelínek: Listopad 1989 nás mimo jiné naučil pokojně demonstrovat
Jsou věci, které pokládáme za samozřejmé, jako východ či západ slunce, a přitom samozřejmými zdaleka nejsou. Stojí za nimi celá staletí zápasů a prolity kvůli nim byly hektolitry krve. Vezměme si takové demonstrace. Bereme je už za součást našich životů.
Přitom právo na svobodu myšlení, na vlastní názor, na svobodu projevu či na svobodu shromažďování důsledně popsal až Mezinárodní pakt o občanských a politických právech, který byl na půdě OSN přijat v prosinci 1966, ale v platnost vstoupil o necelých deset let později.
Čtěte také
Šedivá je však teorie a ještě šedivější život v totalitním či autoritářském systému. Ve 20. století se u nás demonstrovalo za všeobecné hlasovací právo, proti válce či proti okupaci vojsky Varšavské smlouvy. Když se ale komunistický režim cítil pevný v kramflecích, jakékoli pokusy o masové vyjádření názoru tvrdě potíral.
V závěru 80. let jich ale přibývalo. S nastolením gorbačovovské glasnosti bylo zřejmé, že se lidé umlčet nenechají. A jakákoli perzekuce nahnala na další shromáždění ještě více účastníků. Mohutnou inspirací pak byla demonstrace na berlínském Alexanderplatzu, na které se 4. listopadu 1989 sešel více než milion východních Němců.
Násilí plodí násilí
U nás jsme novodobou tradici demonstrací založili 17. listopadu 1989. V onen páteční den vyšli ven opět ti stateční. Reakce státního aparátu ale byla natolik hloupá a brutální, až mnohé napadlo, že může jít o začátek komunistického konce. V dalších dnech se začala plnit veřejná prostranství nejen v Praze, ale i v dalších městech.
Čtěte také
Legendárními se stala dvě místa: Václavské náměstí a Letenská pláň. Tam 26. listopadu padl náš domácí rekord – půl milionu demonstrujících.
Specifickou se však stala podoba demonstrací, se kterou souvisí i pojem „sametová revoluce“, jenž vstoupil do historie. Obešly se bez násilí a měly výrazně pozitivní náboj. Mluvilo se na nich, ale i zpívalo. Nikde žádné šibenice, pouze stylové zvonění klíči. Každá větší akce měla pečlivě nastavenou dramaturgii, mnohé měl tehdy osobně pod taktovkou dramatik Václav Havel.
S odstupem času přibývalo těch, kteří v listopadových demonstracích spatřovali kýč a litovali, že vypořádání se s protivníky nebylo drsnější. Ovšem svět si z dění v Československu vzal to, že změnu režimu nemusejí nutně provázet rudé potoky. Dodali jsme zásadnímu obsahu tu nejhumánnější formu, jakou jsme mohli.
Čtěte také
Hlásit se k odkazu listopadu 1989 znamená také se hlásit k principu nenásilí. Mnohokrát od té doby Češi, Moravané a Slezané prokázali, že umí dát najevo svůj názor důrazně a přitom pokojně. Došlo i na rajčata, vajíčka a facky, jednalo se ale spíš o ojedinělé excesy. Přes 200 tisíc lidí se však dokázalo sejít jen v roce 2019, když se demonstrovalo proti premiéru Babišovi a za zdravější demokracii.
Letos demonstrací přibylo a zhrubly. Stále častěji je pořádají aktivisté krajní pravice, kteří žádnou úctou k demokratickým tradicím neoplývají. Někdy aby se jeden i bál do ulic vydat. 17. listopad slavíme na pozadí nedaleké války, energetické krize a brutální inflace. Doba je zlá a nálada mizerná. Přesto se snažme držet nervy na uzdě a místo pěstí používat mozky. Násilí totiž plodí jen násilí.
Demonstrovat se nebojme. Jde o krásnou ukázku občanské zralosti, ať už nám jde o to, či ono. Neuškodí ale připomínat si pozitivní energií nasáklé akce ze sklonku devětaosmdesátého. Údolím stínů snáz projdeme s bystrou myslí než se zlobou v očích.
Autor je politický analytik
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
3x Karel Klostermann
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.
