Lukáš Jelínek: Kachna je kachna a kampaň je kampaň
Když něco chodí jako kachna a kejhá jako kachna, spolehlivě to bude kachna. Stejně tak není těžké prostým okem rozpoznat volební kampaň. Politik nemusí vykřikovat „Zvolte mě!“, úplně stačí, když si čechrá peří, chlubí se svými výsledky a napadá konkurenci. Před několika dny klepl Úřad pro dohled nad hospodařením politických stran a hnutí přes prsty prezidenta Zemana.
Do nákladů své poslední kampaně nezahrnul výjezdy po krajích. On tvrdí, že se s lidmi na náměstních potkával v rámci výkonu funkce. Aranžmá moderovaných mítinků ale mluvilo za vše, včetně podepisování fotografií. Proč se vlastně stydět za to, že vedu kampaň? Prezident ani členové vlády to zakázané nemají, pouze musejí s barvou ven a uvést do souladu s tím volební účetnictví.
Čtěte také
Od toho parlament ustavil dohledový úřad, aby vnesl do financování politických subjektů a jejich kampaní světlo. Potíž je v tom, že si tento orgán, a zejména jeho předseda Vojtěch Weis, zatím nezískal potřebnou autoritu. Nadto mnohá pravidla se na základě diskuse rodí za pochodu, takže partajním sekretariátům nedělá problém házet do činnosti úředníků vidle.
Čerstvě strany vystrašilo, že i ony by měly v kampani vykazovat výjezdy a některé další aktivity svých členů v ministerské nebo premiérské funkci. O prázdninových měsících vykázala vládní uskupení – ANO a ČSSD – zhruba 15 plateb typu záboru prostranství, pronájmu prostor nebo odběru elektřiny, případně kameramanských a fotografických služeb. Dost málo, nemyslíte? Přitom členové vlády se během kampaně mohou v terénu přetrhnout. Diskutují s lidmi, přesvědčují je, prezentují a podepisují knihy.
I negativní kampaň je kampaň
Potom jsou aktivity, které nejsou úplně veřejné a možná by za účtovatelnou součást kampaně brány být nemusely, přestože jejich vyznění je jasné. To když premiér nebo ministr dopravy před kamerami a fotoaparáty stříhá pásku u nově postavené dálnice nebo když ministryně práce vtrhne jako velká voda na kontrolu pracovních podmínek v nějaké fabrice.
Čtěte také
„Dostáváme se do absurdní situace, kdy kdokoliv, kdo má jakoukoliv veřejnou funkci, se kterou jsou spojené nějaké výhody, by musel vykazovat cokoliv, co udělá v kampani,“ postěžoval si vicepremiér a šéf ČSSD Jan Hamáček a jako příklad uvedl automobily, které mají ke svému užitku i opoziční místopředsedové sněmovny. Jenže i v doporučení Rady Evropy stojí, že kandidáti nemají využívat výhod a zdrojů držené funkce ke svému zvolení. A opět: nechce se po nich nic víc než všechno řádně evidovat.
Babišovci zase ujistili, že výjezdy členů vlády vždy souvisejí s ministerskou agendou, a výdaje tudíž nejsou zařazeny mezi náklady na kampaň. „Hnutí ANO je neplánuje, neorganizuje a nemá o nich přehled. Z toho důvodu je do nákladů ani zařazovat nemůžeme,“ uvedl mluvčí ANO Martin Vodička. V tom se však plete. Aparáty ministrů by takový přehled měly stranickým centrálám poskytovat. Je to podobné, jako když vás v kampani podpoří nějaký třetí subjekt – také on má svoji aktivitu nahlásit, aby mohla být zahrnuta do volebního účetnictví, které je poměřováno horním stropem výdajů na kampaň.
Čtěte také
Vezměme si například výzvu iniciativy Milion chvilek pro demokracii, aby občané volili některou ze dvou opozičních koalic. Tím jim píchla – a to by mělo být zaevidováno a zúčtováno. Stejně tak trojlístek SPOLU musí vykázat webovou stránku a vizuály „Až do roztrhání těla“, pracující se sloganem hnutí ANO a karikující Babiše, poněvadž i negativní kampaň je kampaň.
V Česku máme ve zvyku dělat leccos jen na dobré slovo, bez faktury, bez účtenky. Politici by však v poctivosti a transparentnosti měli jít příkladem. Nikdo nezpochybňuje, že ústavní činitelé makají i mimo své kanceláře. Tvářit se, že nevědí nic o kampani ani o své kandidatuře a že všechno je jen souhra náhod, je však trapné a jich nedůstojné.
Autor je politický analytik
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.