Luboš Palata: Středoevropský fejeton z Bratislavy

Při tiskové konferenci se svým slovenským protějškem Ivanem Gašparovičem mluvil Miloš Zeman vesměs rozumně a velmi konkrétně, více, než je člověk od hlav států napříč Evropou zvyklý. Bylo to asi dáno tím, že Miloš Zeman byl čtyři roky českým ministerským předsedou a to z mnoha pohledů premiérem úspěšným, což říkám s vědomím, že ti, kdo považují tehdejší opoziční smlouvu za největší zlo české polistopadové politiky, se mnou nebudou souhlasit.

Na Slovensku si totiž Miloše Zemana pamatují mnozí lidé jinak než v Česku. Jako premiéra, který moudře a to nulovou variantou udělal po letech tečku za dělením federálního majetku, jako předsedu české vlády, která dovolila dvojí občanství a otevřela české vysoké školy slovenským studentům, čím udělala pro udržení česko-slovenské vzájemnosti více, než by udělaly desítky různých dohod. Na Slovensku, které bylo po roce 1989 s výjimkou pár let druhé Dzurindovy vlády vždy poněkud více levicově laděné, než Česká republika, tak má Miloš Zeman možná více příznivců, než doma v Česku.

Miloš Zeman to věděl a cítil, a proto se v Bratislavě choval se suverenitou, kterou při jeho dalších výletech za hranice všedních dní, už asi těžko zažijeme. Možná tak ještě za čtrnáct dní, kdy zamíří do sousedního Rakouska, kde jsou u moci jeho staří známí z řad sociálních demokratů a kde ho tamní hlava státu Heinz Fischer bere jako svého osobního přítele.

Je v zájmu České republiky, aby její hlava zvládala zahraniční cesty bez problémů, aby nedělala v zahraničí ostudu svými podobnými výroky, nebo aby si nepletla prezidentskou funkci s propagační firmou svých knih a přednáškových turné, jako to dělal Václav Klaus. Nic z toho jsem ze strany Miloše Zemana v Bratislavě neviděl, program jeho cesty byl střídmý, dobře proložený důrazem na hospodářskou spolupráci obou našich států, jeho vystoupení smysluplná a občas dokonce i vtipná, byť veřejné urážky na ministra zahraničí a svého protivníka v prezidentské volbě Karla Schwarzenberga si mohl Zeman před zahraničními novináři a svým slovenským hostitelem odpustit.

Ale na druhé straně bylo milé vidět, jak Zeman nezapomíná na své staré přátele a nevadí mu, že zrovna nejsou přáteli jeho nových přátel, především slovenského premiéra Roberta Fica. Mikuláše Dzurindu, který je dnes asi nejpoplivávanějším politikem na Slovensku, prostě do hotelu Bórik pozval na kávu, byť tím žádné kladné body na Slovensku nezískal a ani získat nemohl.

A položení věnce u sochy Milana Rastislava Štefánika, nad nímž se na pylonu vyjímá československý lev, to bylo také gesto hodné českého prezidenta. Rád bych ale jednou viděl, jak se hlava českého státu zastaví v kasáren československých legionářů a uctí památku těch, kteří tu v roce 1919 při bojích o Bratislavu padli. Ale to může třeba Miloš Zeman při své příští cestě. Rozumné Slováky tím rozhodně neurazí, nýbrž potěší. Miloš Zeman by mohl být při svém rozhledu schopen toto gesto udělat. Což je minimálně pro mě potěšující zpráva.