Luboš Palata: Středoevropský fejeton

Na jedné straně si můžete říci, že je to správně, jen ať Němci platí, vždyť to, co nacisté v podobě holocaustu způsobili, nemělo v moderních lidských dějinách obdoby a svojí hrůzností se to vymykalo všemu, s čím se člověk v evropských dějinách novověku setkal. Zvrácená představa o vyhlazení jedné rasy, kterou si Bůh ví proč Hitler a další nacisté vybrali jako oběť svých snů o árijském státě, jež bude vládnout světu, se tu skloubila s vyspělou technikou, dobře organizovanou státní mašinérií a představou o jakési nadřazenosti jedné národnosti nad druhou, představě, která nebyla tehdejšímu evropskému člověku příliš vzdálena a rozhodně se netýkala jen Německa a Němců. Holocaust, který vyhladil tři čtvrtiny evropských Židů, byl v dlouhém seznamu lidských zločinů výjimečný, ale nikoli zcela osamělý.

Pro Německo a Němce se však přesto stal symbolem jejich pokání, pokání za druhou světovou válku a nacismus, pokání, které z před sedmdesáti lety z asi nejvíce nenáviděného národa Evropy udělala stát, který se na nedávném celosvětovém žebříčku BBC umístil na prvním místě, jako "nejsympatičtější stát světa". Zvláště ti z vás, kteří ještě pamatují hrůzy druhé světové války, musí nad takovým výzkumem kroutit hlavou a možná pocítit i jistý smutek či dokonce pohoršení.

Faktem ale je, že Němci sami pro to, aby se změnili i pro to, aby změnili názor svého okolí na sebe, hodně udělali. Pamatuji, jak jsem byl před několika lety v Osvětimi, v muzeum, které vzniklo na místě dřívějšího nacistického vyhlazovacího tábora Auschwitz-Brzezinka. Z většiny autobusů tehdy vystupovali němečtí školáci a studenti. Výchova k demokracii, občanství, lidským právům je stejně jako velmi odtažitý postoj německých politických elit k použití síly a nasazení armády do značné míry příkladný. Neznamená to samozřejmě, že by se povedlo úplně všechno, že by v Německu nebyli žádní neonacisté, rasisté, že by německá zahraniční politika i německá armáda byly dokonalé. Neznamená to, že by z pohledu mnoha konkrétních lidí, kteří se cítí být oběťmi nacismu, a nemusí jít jen o oběti holocaustu, nemohlo Německo udělat více.

Ale miliarda dolarů pro oběti holocaustu, na to, aby mohli prožít důstojný pozdní podzim svého života, je v situaci, kdy každá vláda v Evropě počítá doslova každé euro, gesto hodné uznání. Nikoli potlesku, nebo obdivu, ale obyčejného lidského uznání.

A pokud jde o nás Čechy, chtěl bych jen poznamenat, že i v našich moderních dějinách, zvláště když mluvíme o letech těsně po druhé světové válce, jsou věci, kvůli nimž bychom měli zpytovat svědomí a které nelze přejít jen tak, že to byla odveta za nacistickou okupaci. Zpytovat své národní vědomí bychom měli ne kvůli Němcům, ne kvůli světu kolem nás, ale sami kvůli sobě. Také proto, abychom z nových generací Čechů vychovali lepší lidi, než jsme byli my sami. Protože v tom je přece jeden ze smyslů lidských životů, které smysl mají.

Hezký víkend vám přeje Váš Luboš Palata.