Luboš Palata: O požáru v Rize

K sedm set let staré pevnosti, kolem níž vnikla středověká Riga, město německých kupců a řemeslníků tady daleko na severu na březích Baltického moře, respektive široké delty řeky Daugavy, se totiž šlo přes celé staré město. To je po právu zapsané mezi památkami Unesco, protože představuje jedno z nejlépe zachovalých hanzovních měst na pobřeží Baltu. Navíc je postaveno opravdu velkolepě, jak to odpovídalo bohatství zdejších kupců, kteří měli na konci středověku a začátku novověku v rukou téměř celý obchod mezi západní Evropou a ruskou říší, jež se tehdy začínala pomalu dostávat mezi světové velmoci.

K tomu, aby se člověk dostal k rižskému hradu, nebo zámku, záleží na tom, které pojmenování se vám líbí více, musel člověk projít dlouhými ulicemi vysokých a výstavných německých měšťanských domů, projít různými zákoutími, náměstíčky, minout obrovitánskou rižskou katedrálu, postavenou, jak se tady v Pobaltí v oblastech, které měly něco společného s Němci, z červených pálených cihel. Katedrálu tak mohutnou, že nemá v Pobaltí sobě rovnou, ostatně, jako v něm nenajdete město, které by se svojí výstavností a významem rovnalo Rize, samozřejmě s výjimkou nepříliš vzdáleného Petrohradu, ale to už je Rusko a takříkajíc jiná písnička.

Riga byla v době založení místního hradu opěrným místem řádu Mečových rytířů, jakéhosi bratrského řádu rytířů Německých. Zatímco Němečtí rytíři obraceli na křesťanství především pohanské Prusy, měli rytíři Mečoví na starosti Lotyše a další menší pobaltské národy a také oni se s pohanstvím potýkali hluboko do čtrnáctého století.

Hrad, kdy jsem k němu po dobré půlhodině procházky starým městem konečně došel, mě nijak neoslnil. Není ani obrovský, ani nějak překrásný, je to taková tak trochu slepenina různých stylů, které začínají gotikou a přes renesanci a baroko míří až ke klasicismu, tedy do doby, kdy se Riga i se svými německými měšťany stává součástí carského Ruska.

Pohled od řeky mi kazila široká a rušná silnice plná aut, jež si pro sebe zabraly jinak hezké nábřeží Daugavy, široké tak, že do rižského přístavu mohou vplouvat i ty největší zaoceánské lodě. Jedna z nich ostatně kotvila nedaleko Rižského hradu a její přítomnost mi dodatečně vysvětlovala, proč jsem viděl po celém starém městě skupinky opilých mladých Švédů, kteří se po místních hospůdkách hlasitě dožadovali jídla, nebo alespoň dalšího alkoholu.

Kromě silnice mi v nějakém výjimečném zážitku bránila i tabule, jež oznamovala, že rižský hrad se právě opravuje a ještě dlouho, nepamatuji si přesně do kdy, opravovat bude. Ale když jsem si hrad celý obešel, musel jsem uznat, že svoji poetiku má. Poctivá válcovitá obranná věž, široké stěny, vysoká špice kostela, romantická nádvoří. Za Pražský Hrad bych ho ani náhodou nevyměnil, ale to je hrad skutečně výjimečný, podle nějakých srovnání dokonce vůbec největší hrad, který na světě existuje.

To mi bylo, když jsem se v noci na pátek dozvěděl, že je Rižský hrad v plamenech, sympatických Lotyšů velice líto. Mnoho desítek požárníků muselo s ohněm bojovat dlouhé hodiny. Nakonec se jim zámek ale podařilo zachránit. Odnesly to nějaké střechy, víc než tisíc metrů expozic a právě probíhající rekonstrukce na důstojné prezidentské sídlo se asi protáhne. Ale i požáry k hradům a jejich historii patří. A tak se už těším, až se k rižskému hradu půjdu zase někdy podívat. A věřím, že si ho po požáru Lotyši opraví do ještě hezčí podoby, než v jaké by byl nebýt požáru z konce tohoto týdne. Pokud jim chcete trochu pomoci, tak se zajeďte do krásné Rigy podívat a utraťte tam pár lotyšských latů, nebo když to nestihnete do konce roku, tak už evropských eur.

Hezký víkend vám přeje Váš Luboš Palata.