Lobkovický palác dnes a v roce 1989

Dnes mluvil Hans-Dietrich Genscher v Lobkovickém paláci znovu, ale ze světových médií na něj v přímém přenosu zamířily jen kamery německé televize MDR. A to u příležitosti vyznamenávání Václava Havla cenou Point Alpha za zásluhy o sjednocení Německa a Evropy v míru a svobodě, kterou Kuratorium německé jednoty, zastupované duryňskou ministryní zdravotnictví Christinou Lieberknechtovou, udělilo v minulosti jen jednou: a to v roce 2005, kdy byli poctěni na bývalé meziněmecké hranici u někdejšího amerického opěrného bodu Point Alpha Gorbačov, Bush senior a Helmuth Kohl. Proč nyní Václav Havel, to vysvětlil někdejší ministr zahraničí Genscher: Havlův příklad ukazuje sílu osobnosti v dějinách. Pro statisíce lidí se stal člověkem, který propůjčil ideji svobody svou tvář. Na podzim roku 1989 se jednotlivé hlasy lidí ve východní Evropě spojily v chór: Nikdy si nebyly národy Evropy tak blízké, jako tenkrát. To je to drahocenné dědictví, zdůraznil Genscher: že je možné se poučit z dějin. Je možné žít v míru a ve svobodě. A právě to Havel ztělesňuje.

Václav Havel se ve svém děkovném projevu zmínil o tom, jak se v českém disentu diskutovalo už dávno před rokem 89,že jednotná Evropa není myslitelná bez sjednoceného Německa. Němečtí politici z toho tenkrát byli rozpačití, protože se obávali, že ohrozí politiku uvolňování napětí. Jenže čeští intelektuálové v disentu byli přesvědčeni, že paralelně se sjednocením Německa se mohou od Moskvy osvobodit i jeho východní sousedé. To se nakonec stalo. Dodejme, že předzvěstí toho všeho byly v roce 1989 hromadné útěky východoněmeckých občanů na západoněmecká velvyslanectví, ať už v Budapešti nebo v Praze. V Maďarsku nazvedlo železnou oponu uprchlíkům nakonec samo komunistické vedení. V Praze ji ale začali prolamovat lidé. Nejen ti, kteří utíkali z východního Německa už s celými rodinami, ale i ti, kteří jim v Praze podávali přes plot zahrady velvyslanectví termosky s čajem a jídlo, nosili jim spacáky a léky. Každým takovým gestem lidské solidarity prolamovali železnou oponu. Policie byla bezmocná. A Jakešovo politbyro pochopilo, že bude lepší, když se ti zubožení Němci z Lobkovického paláce dostanou co nejdřív někam hodně daleko. Solidarita Pražanů s nimi byla to poslední, co mohli Jakeš a spol. v tom nadějemi prosáklém podzimu před devatenácti lety potřebovat...

Jistě: hodně se tenkrát psalo také o odvrácené stránce uprchlické vlny. Například o náhle bezprizorných trabantech, kterých byly plné ulice a Pražané si je rozmontovávali na náhradní díly. S odstupem 19 let má ale ve vzpomínkách přednost solidarita v naději na svobodu. A tudíž, jak to trefně formuloval Václav Havel, solidarita ve vlastním zájmu. Dnes už nadšení pominulo, mnohé ideály se ukázaly být vzdálenější než tenkrát. Podstatné ale podle Havla je, že základní směřování k míru ve svobodě udržujeme pořád. V této souvislosti dlužno dodat, že ve vzduchu bylo dnes v Lobkovickém paláci ještě jedno výročí: a sice 70 let Mnichovské dohody. Smlouvy, v níž západní mocnosti ve snaze zachránit mír ustoupily Hitlerovi a obětovaly Československo. Nezachránily nic. Podle Havla je z toho dneska jen jedno poučení: politika appeasementu vede do pekel.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .