Lidi přecházeli na druhý chodník, aby mě nemuseli potkat. Příběh Naděždy Sušánkové, které sovětští okupanti v srpnu 1968 zastřelili matku

Za pár dní uplyne 55 let od počátku sovětské okupace Československa. Jak ví každé školní dítě, v noci z 20. na 21. srpna 1968 vpadla do ČSSR vojska států varšavského paktu – sovětská armáda zůstala až do roku 1991. Ačkoli se u nás nebojovalo (ve smyslu: armáda zůstala nečinná), jen od srpna do prosince 1968 zemřelo v důsledku invaze asi 135 československých občanů.

Patřila k nim i Ilja Sušánková, kterou sovětští vojáci zabili 25. srpna 1968 ve večerních hodinách v Bučovicích u Brna – střelili ji skrz okno, ve chvíli, kdy dávala léky nemocnému synovi.

Svatba Sušánkových v roce 1950

V nových Příbězích bude vzpomínat Iljina dcera Naděžda (nebo také Naďa) Sušánková, která u vraždy své maminky byla a s následky tragické události se potýká celý život. Když se rozjela tzv. normalizace, k moci se dostala komunistická kolaborantská vláda a okupaci se začalo říkat „bratrská pomoc“, byly oběti sovětského vpádu nepohodlné – měly být zapomenuty.

Sovětští vojáci, to měli být osvoboditelé

Ilja Sušánková devatenáctiletá

Naděžda Sušánková přišla na svět v červenci 1956 v Železné Rudě, tedy v pohraniční zóně. Měla dva starší bratry: Ilju a Vladimíra. Maminka, která se také jmenovala Ilja Sušánková (rozená Kubíková, ročník 1931) pocházela z Klatov, původně byla zubní laborantka, později učitelka v mateřské školce a vychovatelka v družině.

Otec Václav Sušánka (ročník 1925) byl z vesnice od Plzně, pracoval jako voják z povolání, respektive příslušník ozbrojených složek – spadal pod ministerstvo vnitra. Patřil k prověřeným lidem, byl oddaným členem komunistické strany, sloužil na hranicích, choval zřejmě nemalé sympatie k Sovětskému svazu.

V roce 1963 se rodina odstěhovala do Bučovic u Brna, kam byl Václav Sušánka přeložen k 7. praporu (později výcvikovému pluku) Civilní obrany. V roce 1965 měl hodnost podplukovníka a pracoval jako politický zástupce velitele Jozefa Medřického. V roce 1968 bylo Nadě Sušánkové dvanáct. Říká, že politiku příliš nevnímala, rodiče s ní prý o takových věcech nemluvili.

Ilja Sušánková ve věku 33 let

Krátce před 21. srpnem se Sušánkovi vrátili z dovolené. Invaze byla pro Naďu i pro ostatní členy rodiny ranou z čistého nebe, byť – jak vzpomíná – zpočátku nebyla vyděšená: „Byli jsme na vojáky zvyklí, měli jsme velkou československou armádu, která se pořád někam přesouvala… Pobíhali jsme mezi tanky a nebrali jsme to moc vážně… Taky nám přece v jednom kuse říkali, že sovětští vojáci jsou osvoboditelé, hrdinové, všude byly transparenty ´Se Sovětským svazem na věčné časy a nikdy jinak´, tak jsme si neuměli představit, že by nám přijeli ublížit.“

Podle svědectví podplukovníka Jozefa Medřického nevěděli o blížící se okupaci ani vojáci z Bučovic. Vedení pluku nemělo 21. srpna 1968 žádné rozkazy, vojáci-záložáci prý chtěli bojovat, ale velitel pluku vydal zákaz použití zbraní, ostatně v souladu se státní, tj. stranickou politikou. První sovětské kolony projely Bučovicemi 22. srpna. Lidé protestovali, stejně jako v ostatních městech marně, jinak byl „klid“.

V sobotu 24. srpna večer byla Naďa s kamarádkami v kině Brigáda – dávali francouzský film Grand restaurant pana Septima: „Měla jsem jít až v neděli s maminkou, ale kamarádky mě přemluvily. Maminka pak řekla, že když už jsem to viděla, zůstaneme doma.“

Smrt Ilji Sušánkové

V neděli 25. srpna před osmou večer projížděl Bučovicemi konvoj sovětské armády. Podle vzpomínek obyvatel začali v jednu chvíli vojáci z obrněného transportéru divoce pálit po lidech a do oken domů. Sušánkovi bydleli v Gottwaldově ulici č. 18, některá okna bytu vedla na náměstí, které se tehdy jmenovalo příznačně: Rudé armády.

Nadin bratr Vladimír Sušánka v roce 1969

„Nejdřív jsme koukali z okna, kde se lidé srocovali a diskutovali… Bratr Vladimír byl nemocný, bral antibiotika. Maminka mi říkala, že mu jde dát léky, ať dám zatím polévku na sporák. Kuchyň měla okna do dvora, všechny ostatní místnosti byly obráceny na náměstí nebo do ulice. Najednou jsem slyšela rámus, tak jsem se šla podívat do ložnice, maminka byla za bratrem v pokoji. A viděla jsem z okna tanky, střílelo se, viděla jsem všude záblesky… Najednou přiběhl bratr, že maminka to dostala,“ vzpomíná Naďa Sušánková.

Ilja Sušánková se po zásahu zhroutila na syna, který ležel na pohovce. Václav Sušánka byl v té době v kasárnách. Když se Vladimír dovolal pomoci, mohl lékař pouze konstatovat, že paní Sušánková byla na místě mrtvá. Naďa říká, že si jen pomalu uvědomovala, co se vlastně stalo, že „to není jako ve filmu, ale skutečná hrůza“. Brzy se vrátil domů její nejstarší bratr Ilja, který byl v kině, a po něm i otec.

Na místo dorazil i tehdejší major Jozef Medřický, který ve svých pamětech o kolegovi a příteli napsal: „Vašek Sušánka tam jenom stál se slzami v očích a pořád jenom opakoval: ´Dejte mi zbraň, já je půjdu postřílet! Ti hajzlové mi zabili ženu!´ No, bylo to hrozný. Tak jsem řekl svému řidiči a Vaškovi – vezmi děcka a jeďte k nám do Ždánic. Zavolej mojí ženě, nějak to tam šetrně vysvětli a jeďte k nám, tady nezůstávejte, já se o ostatní postarám.“

Dům, v němž byla zastřelena Ilja Sušánková v roce 1968

Střelba sovětských vojáků v Bučovicích neměla další oběti na životech, ale vážné zranění ano: z kina Brigáda vycházel Radomír H., který byl zasažen do nohou. Dlouhá léta se tvrdilo, že střelbu de facto zapříčinil někdo z místních, výstřelem z poplašné pistole. Tento výklad se dostal i do místní kroniky, ale podle všeho politicky účelově: žádný svědek nic podobného nepotvrdil.

Později při vyšetřování (jehož se zúčastnili i Rusové) vyšlo najevo, že při příjezdu Bučovicemi zabil nešťastnou náhodou jeden sovětský voják jiného. Podle Jozefa Medřického „velitel konvoje vyhodnotil situaci tak, že byl jejich voják zastřelen zvenčí a shora – a vydal světelný signál k okamžité palbě.“

Svědectví Jozefa Medřického citujeme z obsáhlé bakalářské práce Ondřeje Cabaly Roky 1968-1969 ve městě Bučovice v kontextu sovětské okupace a normalizace, v níž se také píše, že případ Ilji Sušánkové vyšetřovala Veřejná bezpečnost. 26. srpna 1968 bylo zahájeno „trestní stíhání neznámého pachatele pro ublížení z nedbalosti“, případ byl však odložen s absurdním závěrem, že se „pachatele nepodařilo zdárně identifikovat“.

Velký obrat

Ve své výpovědi pro okresní prokuraturu zmínil Václav Sušánka zážitek, který měl den po smrti své ženy se sovětskými vojáky. „Nevím, jakou to má souvislost, ale považuji za nutné Vám uvést, že dne 26. srpna 1968, pravděpodobně kolem 9. hodiny dopoledne, zastavila na náměstí Rudé armády v Bučovicích dvě vojenská sovětská vozidla. V otevřeném autě pod oknem mohlo sedět podle mého odhadu 10 až 12 vojáků na ložné ploše, ukazovali si rukou na prostřelené okno a smáli se.“

Vladimír, Václav, Ilja a Naděža Sušánkovi na dovolené v Liberci v roce 1968

Ve stejný den, kdy sovětští vojáci zabili Ilju Sušánkovou, zavraždili například další tři lidi v Prostějově, kde se tomu dni říká Krvavá neděle. Pohřeb paní Sušánkové se konal 30. srpna 1968 – její smrt vyvolala v Bučovicích silnou solidaritu s rodinou a projevy odporu proti okupantům, v obavě z „jitření nálad“ a s ohledem na přítomnost velké československé vojenské posádky proto tamní úřady nakonec nepovolily smuteční pochod městem a poslední rozloučení bylo přesunuto do Brna.

Je třeba doplnit, že představitelé československého státu a KSČ byli po sovětském vpádu uneseni do Moskvy, kde 26. srpna 1968 (s čestnou výjimkou Františka Kriegela) kapitulovali – a podepsali tzv. moskevský protokol.

Brzy začalo být zřejmé, že sovětská armáda v zemi zůstane a že zásadní vliv budou mít do budoucna kolaboranti. Totalitní režim měl být obnoven, sovětské okupaci se oficiálně začalo říkat „bratrská pomoc“, záhy začaly čistky ve straně i v institucích, lidé byli nuceni vyjadřovat souhlas se „vstupem vojsk“.

Degradace a represe

Naděžda Sušánková vzpomíná: „Matčin pohřeb byl velký… Lidé nás podporovali, chodily nám kondolenční listiny a začala se pořádat podpisová akce, nesouhlas s okupací… No jo, ale brzy se začaly utahovat šrouby, to začalo už v roce 1969. Lidi k nám pak zase chodili a chtěli ty kondolenční listiny se svými podpisy vracet. Když mě potkali, přešli na druhý chodník. Začali se nás bát.“

Petr Šída v roce 2013

Prožitky obětí okupace byly často tristní. Pro ilustraci, takto vzpomíná v rozhovoru pro Paměť národa Petr Šída, kterého sovětští vojáci rozstříleli v Liberci: „A teď vám řeknu, co mě nejvíc mrzelo. V devětašedesátém jsem byl ještě s berlemi v nemocnici. A když bylo výročí, tak jsem se šel podívat, jak se to bude oslavovat. Tak jsem se dobelhal k radnici a viděl, že ty dveře, u kterých jsem byl postřelený, jsou zarovnány až nahoru kyticemi. A najednou tam přišli policajti, vojáci, obklíčili to, zapáskovali. Přijel traktor, seskočili dva maníci – měli vidle a začali to nakládat na valník u toho traktoru… A viděl jsem hroznou věc, kterou jsem nedokázal pochopit. Když to tam trochu vyčistili, tak v tom rohu, co jsme byli postřelení, si chlapík, takový mladý chlap asi o dva roky starší než já, stáhnul kalhoty a na to místo, kde jsme leželi, udělal potřebu.“

Sušánkovi se brzy přestěhovali do Prahy. Václav Sušánka byl přeložen na štáb Civilní obrany (spadal pod ministerstvo vnitra), nicméně s politickým obratem v zemi se podle všeho nesmířil, odmítal zapomenout na to, že jeho ženu zavraždili sovětští vojáci, odmítal také přijmout, že vyšetřování vyznělo do ztracena. Svou někdejší náklonnost k Sovětskému svazu či k Rusku „důsledně přehodnotil“, jak píše Ondřej Cabala. Při prověrkách byl V. Sušánka vyloučen z KSČ a za pár let také vyhozen z práce, tedy propuštěn do civilu.

Z pohřbu Ilji Sušánkové v srpnu 1968

Postižen byl i Jozef Medřický (po pádu komunismu podplukovník). Ondřej Cabala píše, že na konci obsáhlého posudku na jeho osobu bylo uvedeno: „´Nebývalou péčí o rodinu Sušánkovou se jasně postavil na protisovětskou stranu.´ To mělo za následek vyloučení majora Jozefa Medřického z KSČ, degradaci do hodnosti vojína a propuštění z armády ke dni 15. 12. 1970. Zároveň mu byly odňaty všechny dosavadně udělené medaile za zásluhy.“

Naděžda Sušánková chtěla být knihovnicí, ale nesměla studovat, byla nucena vyučit se uzenářkou a ještě k tomu musela přijímat „nečekané návštěvy“ StB v otcově bytě. Své osudy líčí obsáhleji v Příbězích 20. století, v rozhovoru s Jitkou Andrysovou z Paměti národa.

Naďa Sušánková v roce 2023
autor: Adam Drda
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.