Lída Rakušanová: Virus v systému národních států

10. duben 2020
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Občané Evropské unie při návratu domů

Nic už nebude jako dřív – shodují se nejen futurologové. Že se právě teď rozhoduje o tom, jak bude vypadat svět po pandemii, vnímá i veřejnost.

Scénáře, které spolu v těchto dnech soupeří, jsou v podstatě dva: buď budou „všichni proti všem“, anebo zvítězí „globální solidarita“. 

Čtěte také

V nejhorším případě, předpovídá politolog Daniel Dettling z Berlínského futurologického institutu, nastane konec globalizace, rozpad Evropské unie a vítězné tažení neonacionalismu s izolací národních trhů, uzavřením hranic a zákazy vycházení, odůvodňovaných zdravotními riziky. 

Sociální, kulturní a veřejný život se přesune do virtuálního prostoru, údaje o zdravotním stavu se stanou věcí státu, ochrana osobních údajů bude zrušena, pohyb a kontakty lidí kontrolovány a prohřešky proti restrikcím se budou trestat vězením.

Svět se ekonomicky a sociálně propadne, lidé se budou stěhovat z měst na venkov, aby byli soběstační. Jednotlivé státy zavedou rigidní plánované hospodářství. Jinými slovy stane se jen s mírnými modifikacemi to, co polovina Evropy zažila před 30 lety.

Historické okénko

Čtěte také

Opakem tohoto scénáře je poznání, že koronavirus nezastaví uzavřené hranice, ale jen důsledná lokální opatření. Místo hyperglobalizace nastoupí, jak to Daniel Dettling formuluje, trvale udržitelná „glokalizace“, orientovaná na mezinárodní spolupráci při důrazu na regionální a lokální tradice, hodnoty a zvyklosti. Současně budou státy víc kooperovat v otázkách zdraví a ochrany klimatu. 

A bude obnoveno sociální tržní hospodářství, unikátní západoněmecký poválečný model volného trhu, korigovaného zásahy státu vždy, kdy jde o to zabránit sociálním nespravedlnostem. V západním Německu přetrval tento model půl století a zasloužil se o nebývalou prosperitu země ve druhé polovině 20. století. Teprve pod tlakem globalisace jej postupně nahradil neoliberalismus, v jehož důsledku se nůžky mezi bohatými a chudými otevřely naplno.

Čtěte také

Samozřejmě jde o dva extrémy, o dva protipóly možného vývoje. Faktem ale je, že v tuto chvíli je „historické okénko“ otevřeno oběma alternativám. Nabídnout převoz nemocných pacientů z těžce zkoušené Itálie, Španělska nebo Francie do unijních zemí s volnými kapacitami lůžek intenzivní péče je gesto solidarity non plus ultra. Obdobně je tomu s darováním ochranných pomůcek nejhůř postiženým zemím v situaci, kdy jich má každý evropský stát nedostatek. 

Ještě efektivnější by ale bylo organizovat tohle všechno v rámci Evropské unie. Jenže to by se vlády unijních států musely umět dohodnout. Jak jim to nejde, lze v těchto dnech sledovat den co den. Ministři financí se v Bruselu hádají málem do krve o eurobondech, které by rozložily dluhovou zátěž jižních států unie, nejvíc postižených koronavirem, na bedra dalších zemí v eurozóně. 

Lída Rakušanová

Stejně jako za finanční krize před jedenácti lety, nechtějí o tom Holandsko a Německo slyšet ani teď. Podobné je to s koordinací strategie při postupném uvolňování současných restriktivních opatření. Všichni se shodují, že by pro to měl existovat společný rámec, jakýsi evropský jízdní řád. Ten už komise vypracovala, jeho zveřejnění vázne ale na tom, že ho vlády ho zatím neschválily. 

Problém je, že historické okénko nebude otevřeno věčně.

Autorka je komentátorka Českého rozhlasu

Spustit audio