Karel Barták: Evropa před fatální zkouškou své životaschopnosti

Ani 16 hodin nestačilo členským zemím Evropské unie, aby se dohodly na společné a solidární odpovědi na ekonomický propad způsobený šokem z pandemie nového koronaviru.

Čtěte také

Filip Nerad: Válka unijního Severu a Jihu o eurobondy zuří dál

Došlo k tomu, čeho se mnozí obávali – i když peníze jsou formálně k dispozici, vlády se neshodují na tom, jak a za jakých podmínek mají být rozdělovány. Na stole měli ministři financí tři balíky výhodných půjček – pro státní rozpočty, pro podniky a pro zaměstnance, v celkové hodnotě přes půl bilionu eur.

Odlišné národní vnímání budoucího zadlužení však převládlo nad smyslem pro kompromis, bez něhož nemůže Unie o 27 členech fungovat. Ve středu nad ránem hodil šéf Euroskupiny, portugalský ministr financí Mario Centeno ručník do ringu s tím, že další kolo se bude konat dnes (ve čtvrtek 9. dubna). Tedy přesně dva týdny poté, co šéfové států a vlád ministry pověřili úkolem do 14 dnů připravit odpověď na hrozící recesi, která by byla na výši hrozivé výzvy způsobené v Evropě pandemií.

Podle očekávání zablokovaly jednání nesmiřitelné postoje skupin států eurozóny; první z nich reprezentuje nejrozhodněji Itálie, druhou Nizozemsko. Italové si přejí skutečné a solidární sdílení všech rizik a břemen, nejlépe cestou emise evropských dluhopisů, které by posloužily k překonání recese a nastartování ekonomiky.

Být na výši

Čtěte také

Jiří Pehe: Pandemie koronaviru ukazuje spíše slabiny než sílu národních států

Kdyby jedinou možností bylo využití Evropského stabilizačního mechanismu, pak pokud možno bez podmínek. Nizozemci trvají na tom, že dluhopisy nepřipadají v úvahu a že spuštění zmíněného mechanismu musí být vyvážené, přesně zacílené a relativně přísně podmíněné. Další země přišly s nejméně tuctem odstínů a nuancí, ale bezvýsledně.

Francouzský ministr Bruno Le Maire si nad ránem veřejně posteskl, že je to „hanba“ se takto „hádat o slovíčkách“, zatímco „umírají stovky a tisíce lidí“.

V tuto chvíli nemá smysl podrobně popisovat navržené nástroje. Připomeňme pouze, že evropský stabilizační mechanismus, který disponuje 240 miliardami eur, je určen pro země eurozóny. Ty ostatní, včetně Česka, by ovšem mohly využít související doplňkový úvěrový nástroj BPF, vybavený 50 miliardami.

Čtěte také

Jan Macháček: Evropa ve válce a experiment s imunitou

Další návrhy – úvěry pro podniky od Evropské investiční banky a podpora zaměstnanosti formou tzv. kurzarbeitu ze strany Evropské komise, dohromady za 300 miliard eur – už mají sloužit všem členským zemím. V této fázi jde tedy zásadně o rychlé půjčky za výhodných podmínek, zajímavé také pro Českou republiku.

Je to zajisté velmi technické a velmi složité. Jenže předsedové vlád i evropští komisaři mluví veřejně o Marshallově plánu pro Evropu, o nutnosti obrovského solidárního úsilí, které pomůže Evropě překonat tsunami valící se hospodářské recese a obnovit co nejrychleji hospodářskou aktivitu a růst.

Vyděšená veřejnost pak sleduje, jak se Holanďané, Němci či Rakušané hádají s Italy a Španěly o tom, kdo za koho v budoucnosti co teoreticky zaplatí. Jestliže se dosud lidé přikláněli k názoru, že Evropská unie v reakci na koronavirus selhala, tak nyní o tom už budou skálopevně přesvědčeni. Se všemi důsledky, které taková masová skepse na pozadí společné epidemie může mít.

Karel Barták|foto: Radko Kubičko,Český rozhlas

Odpovědnost neponesou ministři financí, ale jejich političtí šéfové, premiéři a prezidenti, kteří jim horký brambor svěřili, protože se na minulém summitu nedokázali sami dohodnout. Doufejme tedy, že nyní dali svým ministrům náležité instrukce, aby se vyvarovali stejného fiaska.

V této chvíli už nejde o to, kdo má více pravdy, kdo je prozíravější a kdo více panikaří, ale o to, zda Evropská unie dokáže být na výši této nejhorší krize od druhé světové války.

Autor je publicista