Lída Rakušanová: Tak co my s tím?
Jsou to letos Velikonoce vskutku prazvláštní: jako by nebylo dost už víc než čtyřiceti ozbrojených konfliktů, doutnajících toho času na zeměkouli, jako by nestačilo brutální přepadení Ukrajiny, rozpoutané před víc než čtyřmi roky fanatickým ruským agresorem, vzplanul před pár týdny válečný požár i na Blízkém východě, jednom z nejkonfliktnějších regionů světa.
Snad i v dobré víře zabránit údajné jaderné apokalypse a dosáhnout trvalejšího míru, ale v každém případě s rizikem, že ekonomický dopad to nepochybně bude mít, respektive už má, na celou planetu.
Čtěte také
Co bude dál, neví teď ani americký prezident ani izraelský premiér. Jasno má snad jen ministr války, ultrakonzervativní evangelikál Pete Hegseth. V Pentagonu vede měsíc co měsíc osobně křesťanskou bohoslužbu, „ve jménu Ježíše Krista“ prosí o „věčné zatracení těch, kteří si nezaslouží milost“ a válku s Íránem rámuje náboženskou rétorikou i ve svých oficiálních projevech.
Námitkám, že tím porušuje americkou tradici oddělení církve od státu, vytváří tlak na vojáky jiného vyznání, posiluje dojem „svaté války“ a ohrožuje jednotu armády i mezinárodní důvěryhodnost USA, oponují Hegsethovi příznivci důrazem na „obnovu duchovních tradic“.
Co je žádoucí
Organizace Military Religious Freedom Foundation zaznamenala stovky stížností vojáků, kteří tvrdí, že velitelé prezentují nasazení proti Íránu jako „Boží plán“.
Čtěte také
O Květné neděli řekl papež Lev XIV. na Svatopetrském náměstí, aniž by Hegsetha přímo jmenoval, že Bůh odmítá modlitby těch, kdo vedou válku. Násilí nemůže být považováno za křesťanské jednání. Ježíš nemůže být používán k ospravedlnění války. A citoval proroka Izajáše: „I když se modlíte mnoho, já vás nevyslyším: vaše ruce jsou plné krve.“
Před skoro přesně sto lety, v roce 1927, napsal americký filosof Max Ehrmann báseň, která se stala celosvětově známou až po druhé světové válce. V 21. století její popularita pohasla. Nejspíš je čas se na ni rozpomenout. Jmenuje se Desiderata, přeloženo z latiny: „Co je žádoucí“. A vlastně je to takový poetický návod, jak žít.
Jeho závěr zní: „Jsi dítě vesmíru, ne méně než stromy a hvězdy; máš právo tu být. Ať už tomu rozumíš nebo ne, svět se vyvíjí tak, jak má. Zůstaň tedy v míru a pokoji s Bohem, ať už pro tebe znamená cokoli, a v hluku a zmatku života střež mír ve své duši. Přes klamy, námahu a sny, které se rozplynuly, zůstává svět krásný. Důvěřuj si. Snaž se být šťastný.“
Tak… Jdem na to! Nebo?
Autorka je komentátorka Českého rozhlasu
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A s poslední rozhlasovou nahrávkou Josefa Skupy? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
Hurvínkovy příhody 5
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka
