Lída Rakušanová: Povodně už umíme

Patrné je na první pohled, že na rozdíl od povodní před jedenácti lety teď hrozící nebezpečí nikdo nepodceňoval. Co mají dělat, věděli nejen záchranáři a hasiči, ale zrovna tak i lidé v ohrožených oblastech, kteří strávili víkend většinou tím, že vyklízeli sklepy a garáže a stěhovali nábytek z přízemí do pater. Věděli to i v pražské zoologické zahradě, kde z ohrožené dolní části, kam se rozlila voda, přestěhovali stovky zvířat do bezpečí, aniž by tentokrát zahynulo jedno jediné z nich. Věděly to dokonce i gorily, které nebylo třeba ani uspat, protože až na jednu vylezly do protipovodňové věže samy. A v neposlední řadě věděly i technické služby samospráv, jak a kde mají montovat protipovodňové stěny.

Jiná věc je, že tato protipovodňová opatření, která stála daňové poplatníky v uplynulém desetiletí miliardy, procházejí v těchto hodinách zásadní zatěžkávací zkouškou. Když pomineme fakt, že někdy je příroda prostě mocnější než člověk, mohou selhat prakticky ze dvou důvodů: buď byla poddimenzovaná, protože si ti, kdo je naplánovali, odmítli připustit, že by tzv. „stoletá voda“ mohla přijít znovu za pouhých jedenáct let. Anebo selhala jejich údržba. Loni v březnu přinesly Lidové noviny zprávu, opřenou o posudky statiků, podle nichž jsou protipovodňové zábrany v Praze, konkrétně například ta u Hergetovy cihelny, kvůli trhlinám v tak desolátním stavu, že je třeba je zbourat a postavit znovu.

Zda měl zmíněný znalecký posudek nějaké konkrétní důsledky, už noviny neuvedly. Ukáže se to teď, až voda opadne a Vltava se vrátí do svých břehů. Teprve pak lze bilancovat, čemu bylo možno zabránit a co odvrátit prostě nebylo v lidských silách. Jedno je ale možné konstatovat už dnes: mezilidská solidarita je i tentokrát bez trhlin.