Lída Rakušanová: Miliardy, které nikomu nechybí

Peníze na tyto transakce i na úplatky prostředníkům získal management hnědouhelného koncernu s miliardovým obratem výhradně jen tunelováním firmy, kterou spravoval. Z jejich vlastních kapes nešla na privatizaci jediná koruna.

Přesto žádný z tehdejších ministrů financí ve státní pokladně nic nepostrádal. Ani Zemanův ministr financí a dnešní designovaný premiér Jiří Rusnok ne, ačkoliv spravoval státní pokladnu přesně v tom roce, kdy byly z Mostecké uhelné převáděny do Švýcarska poslední obnosy z další zpronevěřené sumy v celkové výši 150 milionů dolarů. Nepostrádal je ovšem ani současný ministr Kalousek, který ještě ve chvíli, kdy už zdejší veřejnost věděla, že švýcarská prokuratura vyšetřuje vážné podezření z praní špinavých peněz ve výši 14 miliard korun a nechápala, proč se česká strana nechce k připravované žalobě připojit, bohorovně tvrdil, že vlastně nikdo o nic nepřišel a tudíž se nic protiprávního nemohlo stát.

Způsob, jakým si manažéři Mostecké uhelné přivlastnili firmu, kterou měli jménem státu spravovat, nazývají analytici „privatizací incestem“. A je zřejmé, že podobných případů bylo v 90. letech víc. Jen namátkou: za peníze státu – konkrétně přes půjčky v polostátních bankách, budoval svůj Chemapol Václav Junek a další „kapitáni průmyslu“, po nichž zbyly miliardové dluhy. Majoritu ztratil ale český stát v 90. letech za podezřelých okolností například i v České pojišťovně, jejímž ovládnutím položil základní kámen svému dnešnímu impériu miliardář Petr Kellner. Na skoupení akcií pojišťovny měl sice prostředky z kuponové privatizace, ale k jejímu převzetí došlo díky ministru financí Kočárníkovi, který posléze z politiky odešel a stal se předsedou představenstva Kellnerovy skupiny PPF. Česká pojišťovna měla tehdy na českém trhu téměř výsadní postavení a vynášela miliardy.

Stručně řečeno: českou justici čeká spousta práce. Švýcarští kolegové předvádějí, jak na to.