Lída Rakušanová: Dva póly české národní povahy

Lidé si uctívají památku zesnulé herečky Vlasty Chramostové u pietního místa na piazzettě Národního divadla v Praze
Lidé si uctívají památku zesnulé herečky Vlasty Chramostové u pietního místa na piazzettě Národního divadla v Praze

Až se v pátek od rána budou v Praze před Žofínským palácem srocovat fanoušci Karla Gotta, kteří se s ním přišli naposled rozloučit, budou mít, přinejmenším teoreticky – příležitost zapálit jen o pár kroků dál, na náměstí Václava Havla u Národního divadla, svíčku u portrétu Vlasty Chramostové.

Že je to nepravděpodobné? Že fanoušci Karla Gotta jsou z jiného těsta než obdivovatelé herečky, která se nedala zdeptat normalizačním režimem?

Na první pohled nemohou být osudy těchto dvou osobností, které budou v příštích dnech pohřbeny pod záštitou státu, rozdílnější. Vlastu Chramostovou připravil normalizační režim o 20 let jejího profesního života. Těch nejplodnějších, které herec mezi čtyřicítkou a šedesátkou obvykle mívá.

Protože veřejně nesouhlasila se sovětskou okupací, nesměla od 70. let minulého století účinkovat ve filmu, v televizi ani v rozhlase. A nakonec dostala i zákaz vystupovat v divadlech. Přesto se nepodvolila. Podepsala Chartu 77 a ve svém bytě pořádala pro obdobně exkomunikované přátele soukromá divadelní představení.

To vše za neustálé šikany tajné policie, která se tak ovšem postarala, oklikou přes zahraničí, o jejich popularitu. Jedno takové představení, „Zprávu o pohřbívání v Čechách“, jsme svého času odvysílali i v Rádiu Svobodná Evropa.

Dvě strany jedné mince

Karel Gott si naproti tomu vybudoval ve stejném dvacetiletí kariéru snů.  Jeho songy se linuly odevšad a skalní příznivce si získal jak na západ, tak na východ od československých hranic.

Zadarmo to ale nebylo. Obdobně jako naprostá většina národa po srpnu 1968, dělal i on kompromisy s mocí. Na rozdíl od národa ovšem veřejně. V jistém smyslu tak šel – i když nechtěně – příkladem.

Ještě pár týdnů po invazi říkal Karel Gott v televizi, že náš národ zvítězil morálně, a že by si přál, aby až se v budoucnu vrátí ze zájezdu do ciziny, našel Prahu zase takovou, jakou ji opustil začátkem srpna 1968, když odjížděl na festival do Sopot.

Prostor před vilou Karla Gotta na pražské Bertramce zaplnili lidé svíčkami a květinami

Co bylo o tři roky později konkrétně obsahem vzkazu, který mu vyřídil od Gustáva Husáka zástupce československé obchodní mise poté, co Karel Gott oznámil v západním Německu oficiálně svou emigraci a začal se tam připravovat na turné, si naproti tomu vzal do hrobu.

Po listopadu odbýval tuhle dvouměsíční epizodu svého života jako chvilkový nápad. Faktem ale je, že po ní napsal Husákovi ponížený dopis, a když se vrátil, absolvoval několikaměsíční šňůru koncertů v Sovětském svazu. O dalších šest let později vystoupil na shromáždění anticharty, kde umělecké svazy vyjadřovaly loajalitu normalizačnímu režimu.

Lída Rakušanová

Mluvil sice hlavně o své lásce ke svému publiku a k národním písním, jeho vlastní písně ale mezitím zesládly a ztratily šmrnc. I v tom souzněl Karel Gott s většinou svých vrstevníků. Normalizační praktiky nebyly na rozdíl od 50. let už brutální fyzicky, zato ale lámaly páteře lidí celoplošně.

Vlasta Chramostová se nedala. Dnes je až čítankovým příkladem občanské statečnosti. Gott a Chramostová, dvě strany jedné mince. Naší mince.

Autorka je komentátorka Českého rozhlasu