Libor Dvořák: V Bělorusku vypršelo ultimátum, a nic se nestalo
Právě vypršelo „všelidové ultimátum“, které před necelými dvěma týdny vyhlásila Alexandru Lukašenkovi všeobecně uznávaná vůdkyně běloruského protestního hnutí Svjatlana Cichanouská.
Ultimátum vypršelo, ale jak ostatně očekávala i jeho vyhlašovatelka, nic se nestalo. Pouliční protesty sice pokračují, ale prezidenta ohrožují spíš psychologicky než reálně.
Čtěte také
„Pokud nebudou naše požadavky splněny, do ulic mírumilovně vyjde celá země. 26. října začne celonárodní stávka všech podniků, blokáda všech silnic a zhroucení prodejů ve státních obchodech,“ prohlásila Cichanouská, když po Lukašenkovi požadovala tři věci: oznámení termínu jeho odchodu z prezidentského úřadu, zastavení represí proti demonstrantům v ulicích běloruských měst a propuštění všech politických vězňů, mezi nimiž je kupříkladu její manžel nebo další výrazná tvář současného protestního hnutí v zemi Maria Kolesnikovová. Zatím se ovšem nic takového nestalo.
Jako by běloruská nenásilná protilukašenkovská revoluce narážela na své limity: lidé sice dál vycházejí do ulic, ale jak se zdá, začíná jich ubývat. Další zbraní protestujících by se tedy měla stát generální stávka.
Aby se domeček z karet nesesypal
Jenže. S tímto požadavkem přišla Koordinační rada protestujících hned po volebním dnu 9. srpna, moc to ale nezabralo. Týden poté, hlavně jakmile vešly ve všeobecnou známost brutální metody Lukašenkových goril v soubojích s demonstranty a poté jejich mučení v celách předběžného zadržení, sice pracovní kolektivy některých velkých státních podniků, jako jsou minská traktorka, minská automobilka či chemička Belaruskalij, sice pár stávek uspořádaly, ale po několika dnech toto hnutí zcela vyhaslo.
Čtěte také
Důvod je jasný – vedení podniků stávkujícím pohrozilo propuštěním a bylo to. Ale hlavně, dnes i v následujících dnech to nejspíš nebude o mnoho lepší, přestože Koordinační rada běloruské opozice spoléhá hlavně na rozhodující domácí státní průmysl.
Sám Lukašenko na Cichanouské výzvu reagoval až po týdnu a jak se zdá, s ultimátem si hlavu příliš neláme. Jen prohlásil, že bezpečnostní síly udrží v zemi pořádek a že žádný krizový vývoj nehrozí. Poněkud odvážné tvrzení, ale je třeba uznat, že zatím to běloruskému prezidentovi docela vycházelo.
Hodně se v této patové situaci mluví o roli Ruska. Známý britský novinář a znalec postsovětského prostoru Edward Lucas k tomu říká, a to bychom si měli uvědomit, že Lukašenko není plně závislý na podpoře Moskvy a koneckonců nikdy nebyl. Tento analytik se domnívá, že pro Lukašenka by mohl navíc hrát fakt, že Moskva si nepřeje, aby se jeho režim chaoticky zhroutil, aby dopadl jako v roce 1989 ten Ceauseskův či dokonce jen jako československý Husákův.
To by byl velmi špatný příklad pro samotné Rusko, proto Kreml musí lavírovat: na jedné straně chce v této situaci dosáhnout plného podmanění Běloruska, jenže na straně druhé nemůže na Lukašenkův režim příliš tlačit, aby se tento domeček z karet nesesypal. Rusko tak běloruskému prezidentovi i nadále skýtá jisté naděje – a v případě katastrofického scénáře mu přinejmenším nabídne azyl.
Autor je komentátor Českého rozhlasu
Více o tématu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
