Libor Dvořák: Stanou se komunisté v Rusku skutečnou opozicí?
Ruské zářijové volby do Státní dumy zdánlivě nepřinesly nic nečekaného: Zvítězila „strana moci“ Jednotné Rusko, která byla kdysi zbudována jako politický servis Vladimira Putina a taky tak funguje. Ačkoli to podle předvolebních průzkumů na něco podobného nevypadalo, tato strana v Dumě opět získala ústavní většinu a dosavadní status quo tak zůstává zachován.
Na současném povolebním víceméně němém spáleništi ruské politiky jsou rozhodně nejzajímavější zcela nečekané policejní represe proti komunistům.
Čtěte také
Ti ve volbách (samozřejmě díky brutálně vynucené neúčasti skutečně opozičních kandidátů) získali značné procento protestních hlasů a stali se tak víceméně bez vlastního přičinění a vědomého chtění hlavní opoziční silou.
Formou setkání poslanců s voliči pořádají týden co týden protestní demonstrace – hlavně proti výsledkům elektronického hlasování, které bylo totálně zmanipulované v jejich neprospěch. Proto také ty policejní zásahy – i když podobná setkání jsou zákonem výslovně povolena.
Znamená to ale, že komunisté by se snad mohli proměnit v reálnou opozici? Známý ruský politolog Sergej Medveděv soudí, že něco takového si velmi nepřeje ani Kreml, ani samo komunistické vedení.
Tato strana je právě ve své dosavadní podobě důležitou součástí aktuálního ruského mocenského systému. Je to takový hromosvod, obhospodařující značnou výseč společenského protestu, který je nasměrován do archaického koryta velmocenských nálad a postsovětské nostalgie, panující mezi značnou částí ruského obyvatelstva.
Komunisté jako relevantní opozice?
Jak zdůrazňuje Medveděv, „šaškovsky okázalý stalinismus komunistických špiček se Kremlu hodí jako vhodný kanál pro ve společnosti značně rozšířené postsovětské smutnění, ale také jako strašák zaměřený na umírněnější část elektorátu, jemuž se pak strana moci Jednotné Rusko jeví jako bašta zdravého rozumu a respektuhodného centrismu“.
Čtěte také
Pokud by se ruští komunisté opravdu chtěli stát relevantní opozicí, museli by se zbavit stalinistického nánosu postsovětské nostalgie a bolševické archaičnosti, která tak ústrojně koresponduje s putinismem, mořícím si hlavu s pseudoproblémy typu „geopolitické katastrofy“ a „historické paměti“. A postavit se čelem ke skutečným problémům současného Ruska.
Což je autoritářství, korupce, porušování zákonnosti, mrzačení ústavy, politickým represím a rozkladu sociálního státu.
Pak by se snad onou reálnou opozicí mohli stát. Očekávat však od nich, že by něco takového dokázali, je ovšem čirá iluze – vždyť právě vyjmenovaných mírně řečeno poklesků se po desítky let dopouštěli sami! A jak se rádo říkává, starého psa novým kouskům nenaučíš.
Autor je komentátor Českého rozhlasu
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
