Libor Dvořák: Soupeři Lukašenka nebyli připuštěni k prezidentským volbám v Bělorusku
Před jakýmikoli prezidentskými volbami v jakékoli zemi začíná být volební kampaň nejzajímavější poté, co je uzavřena registrace kandidátů a jejich konkrétní jména jsou známa.
V Bělorusku je to naopak: poté, co ústřední volební komise 14. července odmítla zaregistrovat dva Lukašenkovy protikandidáty, kteří měli zřejmě největší šanci dosáhnout přinejmenším slušného výsledku, pány Valerije Cepkala a zejména Viktora Babarika, stává se už tři týdny předem staronovým triumfátorem Alexandr Lukašenko.
Čtěte také
Běloruské prezidentské volby v tomto roce působí poněkud zvláštním dojmem, který se rodí z bizarní směsice tvrdých kroků a silových praktik režimu, jež už dávno a důvěrně známe z dřívějších let, a nečekaného postupu opozice.
Ta tentokrát kromě tradičních jmen Lukašenkových odpůrců nabídla i tváře zcela nečekané. Na mysli máme samozřejmě pány Babarika a Cepkala, které bychom ještě před půlrokem bez uzardění označili za součást běloruského establishmentu. Dnes je všechno jinak a bývalý superbankéř a bývalý vysoký diplomat se změnili v opravdu vážné prezidentovy soupeře. Právě proto jednoduše nebyli k volbám připuštěni.
Protilukašenkovské nálady v zemi jsou silné jako nikdy
Když se před několika týdny náhle objevili, státní aparát, který je tradičně přesvědčen o své všemocnosti, přece jen znervózněl. Právě proto velmi nemoudře zakázal online průzkum na sociálních sítích, v němž Lukašenko získal pouhá 3 procenta hlasů (odtud posměšná přezdívka „Saška 3 procenta“), kdežto Babariko přes 50 procent. K podobné taktice se opozice uchýlila už před volbami v roce 2010. Tenkrát ale Lukašenko nechal vše velkoryse být, protože věděl, že reálná čísla jsou zcela jiná.
Čtěte také
Jiná jsou samozřejmě i dnes a podpora současné hlavy státu je jistě podstatně vyšší než tříprocentní a Lukašenko to zase ví. Stejně dobře však ví, že jeho popularita výrazně klesla a také že společnost se jednoduše proměnila.
Voličská základna dnešního prezidenta je zcela jiná, než byla v polovině 90. let, kdy ji tvořili „uražení a ponížení“, jež nejvíc zasáhla tehdejší ekonomická transformace země a kteří poněkud prostomyslně věřili, že „baťka“ jim pomůže.
Dnes budou Lukašenka volit zaměstnanci státního aparátu, představitelé silových rezortů, pracovníci sociální sféry, jednoznačně závislí na státu, popřípadě i podnikatelé, jejichž hlavním zákazníkem je právě běloruský státní sektor. Takových lidí je hodně a s největší pravděpodobností si o Lukašenkovi nedělají žádné iluze, jenže ho podporovali vždy a podporují dál, protože se celkem oprávněně domnívají, že to odpovídá jejich zájmům.
Když k tomu přičteme zřetelnou absenci jakéhokoli rozkolu v běloruské vládnoucí elitě, dá se předpokládat, že se vše bude odehrávat podle zaběhaného scénáře. Státní média budou vesele vykřikovat o skvělých Lukašenkových úspěších, místní volební komise hlasy spočítají, jak se od nich očekává, a ta ústřední nakonec staronovému prezidentovi „namaluje“ něco přes 80 procent hlasů – a to i přesto, že protilukašenkovské nálady v zemi jsou silné jako ještě nikdy. Otázkou proto je, jak dlouho to baťkovi ještě může vydržet.
Autor je komentátor Českého rozhlasu
Více o tématu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
3x Karel Klostermann
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.
