Libor Dvořák: Ruský boj proti Satanovi
Náměstek šéfa Bezpečnostní rady Ruské federace a bývalý ruský prezident Dmitrij Medveděv od samého počátku války na Ukrajině volí ve svých postech velmi drsnou protiukrajinskou rétoriku, která je v přímém rozporu s jeho někdejší pověstí liberála a skoro miláčka západních politiků. Zcela se ale zatím překonal v den, kdy Rusko slaví Den národní jednoty.
V poselství věnovaném Dni národní jednoty Medveděv konstatoval, že hlavním úkolem Ruska ve „speciální vojenské operaci“ je zastavit Satana.
Čtěte také
Doslova tu upozorňuje, že Moskva „má možnost svrhnout všechny své nepřátele do Gehenny ohnivé... Musíme zastavit nejvyššího vládce pekel, ať už si říká Satan, Lucifer nebo Iblis.“ Medveděv upozorňuje, že „Moskva bojuje se šílenými narkomanskými nacisty… které podporují agresivní maloměšťáci rozpadajícího se Západu, po jejichž bradách stékají sliny neustále postupující degenerace.“
Atakdále, a tak podobně: post na telegram-kanálu je dlouhý a opakovat všechny Medveděvovy nadávky a vulgarismy by jednoduše nemělo smysl. Mnohem podstatnější jsou důvody, proč se ruský exprezident a expremiér k takovéto vyloženě primitivní rétorice uchyluje.
Muž s vizáží usedlého profesora
Zaprvé: Putinův původní povyk o potřebě „denacifikace“ a „demilitarizace“ Ukrajiny, jakož i „zastavení protiruské genocidy na východě země“ už viditelně nezabírá ani v Rusku samotném, a tak je třeba neustále vymýšlet něco onačejšího, což, jak vidíme, není zrovna snadné.
Čtěte také
Za druhé: Medveděv si po ztrátě premiérského postu před dvěma lety a přidělení pouhé mocenské útěchy v podobě trafiky na půdě Bezpečnostní rady státu najednou připadá osamocený.
Proto se silou mocí snaží přiblížit dosti živelně vzniklé „straně války“, tvořené kromě Putina také samotným šéfem Bezpečnostní rady Patruševem, ředitelem tajné služby FSB Bortnikovem, ministrem zahraničí Lavrovem a původně snad i ministrem obrany Šojguem, který se ovšem s ohledem na vývoj války dostal do nemilosti, i některými dalšími, hlavně válkychtivými ideology typu Alexandra Dugina.
A zatřetí by si Dmitrij Medveděv zřejmě rád vysloužil pověst drsňáka typu Jevgenije Prigožina či Ramzana Kadyrova, kteří jsou dnes otevřenými kritiky způsobu ruského vedení války a o jejichž vzrůstajícím politickém vlivu si v současném Rusku cvrlikají vrabci na střeše. Jenže: muž s vizáží usedlého středoškolského profesora, který ještě před pár lety tvrdil, že „svoboda je lepší než nesvoboda“, si na drsňáka nemůže ani hrát, protože by tomu nikdo nevěřil. A taky nevěří. O to jsou podobné Medveděvovy pokusy trapnější a ubožejší.
Autor je komentátor Českého rozhlasu
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
