Libor Dvořák: Nejsme uondaní a disgustovaní

Na druhé straně je pravda, že také současná státní moc už má své zkušenosti a dá si velký pozor, aby se neopakoval scénář z roku 2004. Viktor Janukovyč zkrátka není Leonid Kučma, patrně už se postaral o to, aby na stranu nespokojenců nepřešla ukrajinská policie, která protesty zatím svědomitě potlačuje, a zřejmě je ochoten počkat až do 29. listopadu, tedy do data, kdy bude končit vilniuský summit. Na ten ostatně současný ukrajinský prezident ze všeho nejspíš vůbec nepojede. Do té doby patrně opozici nechá, aby se v ulicích velkých ukrajinských měst jaksepatří vydováděla. Otázkou je, co bude pak.

Ruská a ukrajinská média už předestřela pět dosti pádných argumentů, proč nová „oranžová revoluce“ na Ukrajině není dnes myslitelná. Zkusme si je vypočítat. Tak tedy: Za prvé dnes prý nelze předpokládat onen entuziasmus a masové nadšení, jaké zavládlo před devíti lety po zmanipulovaných prezidentských volbách, mimochodem už proto, že lidé o masivní politické otřesy prostě nestojí. Za druhé jsou předáci opozice rozpolcení a nejednotní a sotva budou schopni dát dohromady efektivně fungující tým. Za třetí mnohé Kyjevany mate přítomnost ultraradikálů z nacionalistické strany Svoboda Oleha Tjahniboka, kteří se pro většinu lidí chovají až příliš neurvale a nesmiřitelně.

Za čtvrté by hypotetická varianta násilného vytlačení Janukovyče od mocenských pák mohla vyvolat rozkol země na východní a západní část, protože východní a jižní Ukrajinci pro eurohodnoty příliš nehoří. A konečně za páté sami janukovyčovci chápou, že pokud přijdou o moc, mají tu nejlepší šanci vystřídat Julii Tymošenkovou ve vězeňských celách.

To vše jsou ovšem jen teorie. Politická praxe na Ukrajině je už dlouhá léta nevyzpytatelná a často vyloženě iracionální. Pokud tedy někdo tvrdí, že do konce roku se vše uklidní, může se přesně v této lhůtě dočkat pravého opaku. Takže nezbývá, než si počkat.