Libor Dvořák: Jsou vztahy Rusko–NATO opravdu nejhorší od konce studené války?

Už o tři dny později se v Bruselu sešli ministři obrany členských zemí Aliance a schválili nový generální plán hlavně evropské obrany pro případ ruského útoku hned na několika frontách. Smyslem této strategie je připravit NATO na případný ruský útok ze strany Baltského i Černého moře, při kterém by se uplatnily dokonce i jaderné zbraně, metody hybridní války a údery z vesmíru.

Je tedy zcela evidentní, že Aliance se jako na svůj hlavní cíl plně soustředila na nové zadržování Moskvy. I když představitelé NATO i tentokrát zdůraznili, že popsaný útok zatím není ani pravděpodobný, ani nevyhnutelný.

Ohrožované Rusko

Čtěte také

Alexandr Mitrofanov: Jak vypadá v Rusku uměřený konzervatismus

Na tento severoatlantický vývoj pohotově reagoval Vladimir Putin, a to na pravidelném valdajském rokování v Soči. Ostatně – ruská strana jistě věděla, co se v Bruselu tento čtvrtek chystá. Ruský prezident Alianci obvinil, že se mocensky postupně zmocňuje Ukrajiny, aniž by tuto zemi do svých řad formálně přijala. To je podle Putina pro Rusko zcela reálná hrozba.

Současnou situaci srovnal s koncem 80. let a sjednocováním Německa, kdy byl Sovětský svaz ze všech stran ujišťován, že to rozhodně neznamená posun Aliance východním směrem. Jenže – Varšavská smlouva zanikla, kdežto NATO ne a na východ se posunulo už dvakrát. V tomto ohledu by se ruské nářky jistě daly chápat, pokud by ovšem Rusko samo tak rádo nesahalo po agresi.

Kontakty mezi NATO a novým Ruskem se začaly slibně rozvíjet hned po skončení studené války. V roce 1997 byla podepsána zakládající listina spojenectví NATO–Rusko a o pět let později vznikla Rada NATO–Rusko. Zajímavé je, že v této době Vladimir Putin připouštěl i případné členství Ruska v Alianci, i když opravdu vážně se o tom nikdy nejednalo. Zato mohl Západ počítat s praktickou ruskou podporou v afghánské operaci.

Nulová spolupráce

Bodem zlomu se stal rok 2008. Ještě v dubnu sice Aliance Rusko potěšila, když se pod nátlakem Německa a Francie rozhodla nepokračovat ve sbližování s Ukrajinou a Gruzií, které by v konečném důsledku vedlo ke vstupu těchto zemí do NATO.

Libor Dvořák, publicista a komentátor|foto:Anna Duchková, Český rozhlas

Pak ovšem přišla srpnová pětidenní gruzínská válka a o šest let později anexe Krymu a konflikt v Donbasu. Aliance tedy spolupráci s Ruskem zcela zmrazila. Po dvou letech se styky Rady NATO–Rusko sice formálně obnovily, ale žádné konkrétní výsledky nepřinášely. Vše vyvrcholilo tímto týdnem, který lze srovnat s pádem do ledové propasti. Pomýšlet snad na to, že se situace se v dohledné době může zlepšit, by byla čirá bláhovost. 

Autor je komentátor Českého rozhlasu