Libor Dvořák: Jak Lukaš budoval socialismus
Nový běloruský politický letopočet má jasný začátek – 9. srpen 2020. Právě v tento den proběhly prezidentské volby, ve kterých se rozhodovalo o tom, jestli Alexandr Lukašenko zůstane dál v čele svého státu.
Rozhodovalo, ale doposud nerozhodlo: značná část obyvatelstva oficiální výsledek voleb neuznala a v zemi už přímo od volebního dne probíhají neustávající protesty.
Čtěte také
Lukašenko tentokrát zřejmě věděl, že je zle, a tak se snažil svou slábnoucí pozici jistit už předem: hodně nebezpečné protikandidáty Babarika a Cepkala vůbec k volbám nepřipustil, podobně jako populárního běloruského blogera Sjarheje Cichanouského. A aby jistota byla naprostá, Babarika a Cichanouského podle nepěkného, nicméně klasického diktátorského zvyku prostě strčil za mříže. Tam jsou oba dodnes.
Dosavadní a stále ještě fungující prezident si tím ovšem zadělal na velkou nepříjemnost: za svého vězněného manžela Sjarheje zaskočila jeho žena Svjatlana, vystudovaná anglistka, která až do letošního léta neměla s politikou naprosto nic společného. Ve vzniklé situaci ovšem považovala za svou povinnost manžela zastoupit – a za pomoci svého nesporného charismatu se už před volbami změnila v ikonu běloruské opozice.
Revoluci zřejmě přitvrdit
Samotné volby dopadly podle neblahého očekávání: Lukašenkovi bylo přiřčeno přes 80 procent hlasů, Cichanouské pouhých 10. Příznivci pohledné intelektuálky okamžitě začali tvrdit, že skutečný výsledek byl přesně opačný.
To je sice málo pravděpodobné, protože v Bělorusku je doposud značné procento voličů (zejména venkovských) zvyklých hlasovat takříkajíc ze setrvačnosti, ale že poměr sil byl v reálu zcela jiný, se jeví jako zcela nepochybné. Věčná škoda, že ten skutečný výsledek neznáme – a je otázka, jestli ho vůbec někdy zjistíme.
Čtěte také
Ať tak či onak, zřetelně skandální výrok ústřední volební komise vyhnal běloruské občany do ulic, kde zůstávají doposud, i když je jich v tuto chvíli podstatně méně než na konci léta. Je to žel bohu voda na Lukašenkův mlýn: příslovečný poslední evropský diktátor spoléhá na to, že protestující z běloruských ulic nakonec vymizí úplně a on tak nakonec přece jen zůstane u moci. Tím spíš, že za zády má svého ideového souputníka, ruského prezidenta Vladimira Putina.
Ten sice Lukašenka v lásce rozhodně nemá, ale pořád je mu v čele Běloruska bližší tento vykřičený autokrat než nějaká zcela nová a moderní proevropská politická garnitura. Lukašenkův definitivní pád by ruský prezident nutně musel považovat i za svou osobní porážku.
Jeden z hlavních problémů běloruské opozice spočívá mimo jiné v tom, že alespoň prozatím se drží taktiky zdůrazňované nenásilné formy protestů – to je opět přihrávka bezohledně krutému prezidentovi, který proti bezbranným demonstrantům stereotypně vysílá své po zuby ozbrojené hrdlořezy, vybavené i těžkou technikou.
Čtěte také
Právě proto se stále častěji ozývají hlasy, že běloruskou doposud vskutku sametovou revoluci bude zřejmě třeba přitvrdit. Jak se domnívá kupříkladu známý ukrajinský filmový dokumentarista běloruského původu Sergej Loznica, „dokud nebude boj běloruské opozice doplněn o prvky Majdanu, nemá šanci“.
Další nesnází je, že prakticky celé vedení opozičních sil je v současnosti buď za mřížemi, jako třeba Marie Kolesnikovová, anebo ve vynuceném exilu jako v této chvíli nejvýraznější běloruská politická vůdkyně Svjatlana Cichanouská.
Ta prakticky dnes a denně naráží na svých cestách Evropou na další problém: špičkoví státníci včetně takových osobností, jako je Angela Merkelová nebo Emmanuel Macron, sice jí osobně a celé běloruské opozici vyjadřují svou bezmeznou podporu, ale to je asi tak všechno, co pro ni i ostatní Bělorusy mohou udělat. Svjatlana to ostatně celému Západu znovu připomněla při přebírání Sacharovovy ceny pro běloruskou opozici.
Běloruské vyhlídky zkrátka v tuto chvíli nejsou příliš dobré, protože zatím platí heslo nesené v jedné z demonstrací: „Lukaš tak dlouho budoval socialismus, až u nás vybudoval fašismus.“ Dodejme jen, že to je svatá pravda.
Autor je komentátor Českého rozhlasu
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A s poslední rozhlasovou nahrávkou Josefa Skupy? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
Hurvínkovy příhody 5
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka