Libanon

17. červenec 2006

Při diskusi na téma aktuální blízkovýchodní krize na summitu G8 zaznělo, že na eskalaci násilí nesou vinu "extremisté" a Izrael že má právo se bránit. Boj s teroristy mají velmoci v popisu práce poté, co se samy staly terčem jejich útoků. S ohledem na arabský svět sice současně představitelé nejsilnějších zemí světa radí Izraeli zdrženlivost, ale zdrženlivá obrana je protimluv. Únosy izraelských vojáků ozbrojenci Hamasu a Hizballáhu se rovnají vyhlášení války. Ta vypadá vždycky stejně. Arabové se čas od času pokusí zlikvidovat Židy a ti nakonec přežijí.

Ke konfliktu mezi Izraelem a Libanonem by nedošlo, kdyby si Libanonci došlápli na desetiprocentní palestinskou menšinu, respektive její militantní část. To se ovšem nestalo a Hizballáh, sponzorovaný zisky z arabské ropy, vlastní rakety, které z Libanonského území odpaluje na izraelská města. Problém Libanonu je v tom, že dolet raket je sto až dvě stě kilometrů. Tím je dáno, jaké území Libanonu bude Izraelem okupováno či vylidněno. Z pohledu obyčejných lidí by samozřejmě bylo nejlepším řešením, kdyby Hizballáh propustil dva unesené izraelské vojáky.

Ti ovšem byli uneseni právě proto, aby po mírovém procesu, během kterého se Palestinci v Libanonu důkladně vyzbrojili, přišla válka. Z historie arabsko-židovských válek se ví, že se Izraelci, hájící holou existenci proti arabské přesile, pokaždé ubrání. Zkušenost s militantními Araby pak říká, že jim po každé prohrané válce otrne a nějaký vůdce jim znovu namluví, že teď už určitě s pomocí Alláha zaženou Židy do moře. Alláh je ovšem, zdá se, na židovské straně barikády a je divné, že to Arabům nedošlo.

autor: iho