Leo Pavlát: Výstřižek z Rudého práva

Pouhých osm dní před Ortenovou smrtí vyšel v Arijském boji denunciační článek, pohoršující se nad tím, že Orten s podporou svých literárních přátel vydal pod pseudonymem Karel Jílek básnickou sbírku. "Jak je to možné, že oficielní česká kritika nezmínila se o židovském původu Karla Jílka, že nechala ho stát v čele mladé básnické generace?" ptal se Arijský boj a hned si odpověděl:

"To je možné jen proto, že kritické stolce jsou dosud z velké míry obsazeny kritiky staré, včerejší mentality... Ale to je naše stará bolest. Politicky se orientujeme správně, ale v literárním světě dělají pánové obličeje, jako by se nic ve světě nedělo."

Štvanice básníků diktátorskými pohůnky, pokládání řečnických otázek následovaných odpověďmi všemocného sekýrnického pána - toť dikce totalitních ideologií bez rozdílu barvy. Koupil jsem si před pár dny v antikvariátu výbor z korespondence Boženy Němcové vydaný roku 1971. Byly tři roky po sovětské okupaci, dva roky po nástupu Husákova normalizačního vedení.

Statisíce lidí již pykaly za svůj nesouhlas s okupačním režimem, stovky umělců se ocitly na indexu nepohodlných: Tak i básník z největších, Jaroslav Seifert, pozdější signatář Charty 77 a nositel Nobelovy ceny za literaturu, sužovaný až do své smrti roku 1986. Počátkem sedmdesátých let směl ještě alespoň napsat předmluvu ke knížce dopisů Boženy Němcové. V době drtivé deziluze a zmaru ji nazval "Naděje v lepší časy" a zakončil slovy: "Obdivujeme se Boženě Němcové i pro její nespalitelnou, nezničitelnou, neudupatelnou naději v lepší časy."

Nevím, komu knížka původně patřila, ale jako záložku jsem v ní našel výstřižek z Rudého práva z 25. června 1971. "Ano, naději Boženy Němcové v lepší časy je nutno obdivovat," psal o předmluvě Jaroslava Seiferta anonymní slouha nových poměrů, kterému citovaná básníkova věta stála za poznámku o, jak doslova napsal, "dvojsmyslech a jiných nastavených stoličkách".

"Proč však," pokračoval onen politruk z Rudého práva, "udělal autor právě z této věty pointu? Vždyť Němcová ve své době nalezla cestu k lidem, kteří se učili z Komunistického manifestu, snila o časech, které právě my žijeme, neboť se uskutečnilo to, oč v minulých letech usilovali všichni pokrokoví lidé, a především komunisté. Nač tedy ta nostalgie? Či je autor předmluvy jiného názoru?"

Nacistický denunciátor Jiřího Ortena z Arijského boje se nejprve výhrůžně tázal a poté objasnil, jak správně nahlížet současnost. Komunistický denunciátor Jaroslava Seiferta nejprve vysvětlil, že vysněnější časy než ty právě zažívané nikdy nebyly, a poté ukázal pěst: Dovoluje si snad někdo myslet jinak než my?

Zakrátko uplyne dvacet let od pádu komunistického režimu. Budou se připomínat léta teroru a vražd, vyvlastňování, okrádání, devastace, frází a lámání lidí. Jak to tak bývá globálně, ve velkém. Jaká byla nekrvavá každodennost? Třeba taková, jak ji zachytil výstřižek z Rudého práva z 25. června 1971.

Autor je ředitel Židovského muzea v Praze