Leo Pavlát: Skvělý byznys

Prohlásil, že je rád, že vidí příjemné, rozjásané tváře a k dobru dal první ze svých lechtivých anekdot. Potom zvážněl. Proč jsme se sešli? Kvůli byznysu. O co jde? O finanční nezávislost, kterou zaručí jedině pasivní příjem - samovolný přísun peněz, převyšující naši spotřebu. Takovému privilegiu se těší schopní umělci, rentiéři a majitelé nemovitostí.

Teď se ovšem můžeme mít dobře i my. Už žádná dřina deset hodin denně za pár korun mezi nepříjemnými lidmi. Už žádné vstávání a dojíždění. Následovala druhá lechtivá anekdota a konkrétní čísla: Kolem 22 000 korun pasivního příjmu lze získat za 6 až 12 měsíců. K částce 70 až 100 000 korun se dopracujeme do 2 až 5 let, ale proč nemít později soukromý tryskáč? Co takhle opalovat se na soukromé jachtě, na kterou by cestovka posadila 70 lidí, zatímco my ji budeme mít jen pro sebe a krásnou slečnu nebo fešáka k tomu?

Nebudu napínat, ta zázračná nabídka skrývala obchod prostřednictvím sítě dealerů. Člověk si kupuje a jiným nabízí zboží firmy, která prý má "prakticky vše". Čím víc si objednáme, čím více získáme klientů - případných dealerů - tím víc dostaneme bodů. A za body firma pošle peníze.

Jak jednoduché a zázračné: Nakupujeme laciněji než v obchodech, zboží přijde až do bytu a ještě dostaneme zaplaceno. Podělíme se s jinými o své štěstí a penízky se jen sypou: 22 000 měsíčně do roka, 70 až 100 000 do pěti let a nakonec bude i na ten tryskáč.

Sledoval jsem vystoupení onoho muže jako špatné divadlo jednoho herce. Jeho výklad trval kolem dvou hodin. Lechtivé anekdoty byly celkem čtyři, zásady, na které člověk nemá zapomenout, tři. První: Ten, kdo nás na shromáždění přivedl, nás do byznysu zasvětí. Je náš přítel, důvěřujme mu. Za druhé: Jen hlupák by zůstal mimo byznys, který funguje. A za třetí: Kdo chce, ať se v nabídce šťourá a spoléhá na vlastní názor. Jenže někdo má názor a někdo peníze.

Tohle ten vyškolený řečník navyklý zacházet s davem natloukl lidem do hlavy. Jeho manipulace byly zřejmé, ale přesto, obávám se, se svou etudou spíše uspěl. Lidé se rozcházeli plni nadějí a já si náhle uvědomil, že jeden dealer onoho skvěle fungujícího byznysu nám doma před časem cosi nabízel.

Zatímco jeho guru na shromáždění křičel "to není špatné, že?", dealer u nás v kuchyni volal: "To je bomba, co?" Na spokojeného příjemce pasivního příjmu však nevypadal. V jeho tváři byla marnost člověka, který už dlouho neuspěl, a nebýt jeho zboží tak strašně drahé, nejspíš bychom je s manželkou ze soucitu koupili.

Autor je ředitel Židovského muzea v Praze