Lenost a zrada jsou špatné vlastnosti

2. prosinec 2003

Komunistům rostou preference a přitom se nikdy veřejně a zřetelně nedistancovali od teroru, který v zemi zavedli. V Československu podle Antonína Kratochvíla a Zdeňka Mlynáře bylo po roce 1948 okolo 147 až 170 tisíci policejních agentů a v 50. letech 85 tisíc placených zaměstnanců Ministerstva vnitra. Podle generála Pavla, který byl v roce 1968 ministrem vnitra, policie sledovala 120 tisíc osob. Z politických důvodů bylo odsouzeno do roku 1985 - 217 tisíc lidí a někteří z nich byli popraveni. Mezi nimi i žena a bývalá poslankyně, doktorka Milada Horáková.

A to nehovoříme o tom, jak dlouhodobý teror přitakáváním zlu ničí lidské duše. Zrada sebe sama jako cena za přežití je předávaná jako úspěšný model chování dětem. Poslanec Ransdorf se nechal přesto v roce 2003 slyšet, že komunisté v České republice chtějí vyhrát příští volby. Je třeba si, byť je to nepříjemné, hlasitě říci, že jiný model než sebezrazující ve svém okolí většina lidí v Čechách a na Moravě nezažila.

Zrůdnost totalitního systému jsem si připomněl, když jsem v roce 2003 psal pro deník Mladá fronta Dnes jako jeden z autorů cyklus Gen s podtitulem Význačné podtituly dneška. Všichni bez výjimky, s kterými jsem mluvil a kteří dnes patří mezi lidi, kteří na sebe upozornili mimořádnými výkony, byli za totalitního komunistického systému pronásledováni. Nebezpečným pro socialismus byl každý, kdo něco nadprůměrně uměl a pocházel z prostředí, v němž nefungoval model zrady jako přijatelný způsob přežití.

Socialistická veřejnost se veřejně definovala jako strážce lenosti a špatného charakteru. Kdo v takové společnosti chtěl uspět, nesměl dávat najevo, že něco umí a že si sám sebe váží. Ti nejpoškozenější a nejzmrzačenější byli nejužitečnější, protože byli nejposlušnější. Zrůdnost slavila orgie. Nejvyšší funkce ve státě dostávali ti, kteří nejenže zradili sebe, lidství, ale i vlast. Špičkoví straničtí funkcionáři měli příkladně nejraději za své řidiče vrahy, které uchránili před trestem, protože jim bezmezně sloužili.

Rektorovi Karlovy univerzity, atomovému fyzikovi Ivanu Wilhelmovi, v necelých 30 letech násilně přerušili kariéru kvůli tomu, že odmítl souhlasit s okupací Československa v roce 1968 a tím ho definitivně vyřadili z vědecké práce na světové úrovni. Sociologovi Ivo Možnému, dnešnímu děkanovi a zakladateli fakulty sociálních studií na Masarykově univerzitě, nejprve nedovolili kvůli tomu, že otec měl obchod s potravinami, studovat na vysoké škole, pak ho pokořili a donutili učinit podvod, aby se na školu dostal a když v roce 1968 nesouhlasil s násilným přepadením země, byla mu přerušena kariéra stejně jako Wilhelmovi.

Generál a pilot František Fajtl, který bojoval za druhé světové války prakticky na všech evropských frontách, přežil sestřelení nad Francií a jako jediný Čechoslovák velel anglické stíhací peruti, byl za své zásluhy po únoru 1948 zatčen a bez soudu 17 měsíců vězněn na Mírově. Byl nebezpečný jako hrdina. Nová moc hledala jako identifikační vzory zbabělce. Halina Pawlovská nesměla být přijata na FAMu a později nesměla dostat místo v České televizi, jak ji po roce 1989 přišel říci sám bývalý ředitel televize doktor Zelenka, protože její otec byl hrdý ukrajinský básník, který ji vychoval k tomu, aby si vážila víc sebe sama než režimu, který ji usurpuje.

Válečný korespondent Jaromír Štětina byl nucen po třech měsících své novinářské kariéry Mladou frontu v roce 1969 opustit a stal se geologem, jako jeho otec opustil diplomacii a stal se překladatelem. Souhlas s okupací vlastní země, jako cena za pohodlí, byl pro něj geneticky nepřijatelný, a proto on byl nepřijatelný pro socialismus. Filozof Ladislav Hejdánek dostudoval Karlovu univerzitu jen díky sympatiím univerzitních profesorů, kteří si vážili jeho mimořádného talentu, ale profesionálně byl za ni placen do roku 1989 jen necelý tři roky kolem roku 1968. Zbytek času strávil v podřadnějších zaměstnáních nejspíš hlavně proto, že se celý život, již od své diplomové práce, zabýval fenoménem pravdy. To pro systém, který byl založen na systematickém přikyvování lži, bylo nepřijatelné téma.

Rektor Akademie výtvarného umění, malíř Jiří Sopko, který odmítl doktrínu socialistického realismu, se musel živit jako restaurátor a výsostná umělkyně Adriena Šimotová pro svůj křesťanský a niterný přístup k malířské tvorbě byla rovněž pro vládnoucí nenormalitu zcela nepřijatelná. A tak bychom mohli pokračovat. Velikost dnešních výkonů zmíněných osobností je evidentně podepřena velikostí jejich vnitřní integrity či pravdivosti jejich závazně žitého života.

Co osud, to důkaz o odvážném postoji nebo činu. Je vůbec zázrak, že při takové spotřebě energie na zachování své vlastní identity tito lidé byli schopni i do roku 1989 zanechat vedle sebe kus tvůrčí práce. A představme si, kde bychom jako stát byli, kdyby tito lidé mohli vychovávat své žáky a pracovat svobodně a naplno. Kdyby stejně se mohla vyvíjet naše politika, ekonomika, justice, teologie, armáda či policie. A kdyby řada statečných lidí neskončila ve vězení či v emigraci. Kdyby jako základní model úspěšného přežívání nefungovalo pohodlné přitakávání zradě a pohodlí. Kdybychom žili ve společnosti, která by si vážila poctivých slušných lidí, kteří odvádějí špičkovou práci?

To si neumíme ani představit. Jedno je ale jisté. Rozhodně by v České republice nekvetla tolik korupce, vymáhání práva by nebyl tak nepřekonatelný problém a lidé by byli hrdější a vnitřně rovnější. Komunisté za pomocí cizí velmoci systematicky mrzačili duši každého z nás a tím celého národa. Ti z nich, kteří dnes hovoří o tom, že chtějí vyhrát příští volby, s tímto poškozením národa ve svých prognózách kalkulují. Věří, že zmrzačení, které způsobili, je tak hluboké, že na něj mohou navázat. Doufají, že lidé zase přitakají lenosti a zradě, jako to dělali 40 let. Jestliže se proti nim nevzepřeme, přitakáváme jejich perverzitě. Lenost a zrada, vlastnosti, na kterých jejich režim stál, jsou špatné vlastnosti.

Spustit audio

Nejposlouchanější

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí

Karin Lednická, spisovatelka

kostel_2100x1400.jpg

Šikmý kostel 3

Koupit

Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.