Lenochodům svědčí kakao

Navzdory svému jménu nejsou lenochodi žádní lenoši. Pomalý pohyb je v jejich případě adaptací na nízkokalorickou stravu tvořenou převážně listím stromů.

Ve srovnání se stejně velkými savci vystačí lenochodi s polovinou energie. Není divu, že se obvykle pohybují rychlostí půl kilometru za hodinu. Když se lenochod rozhodne „zasprintovat“, může jeho rychlost dosáhnout dokonce 750 metrů za hodinu, ale takový „chvat“ dlouho nevydrží.

Tito pozoruhodní obyvatelé džunglí Střední a Jižní Ameriky jsou pro vědu v mnoha ohledech stále ještě velkou neznámou. Na zvířatech chovaných v zajetí vědci prozkoumali tajemství funkcí lenochodího těla. O jejich životě ve volné přírodě však víme jen málo.

Lenochod hnědokrký (Bradypus variegatus), jezero Gatun, Republika Panama|foto: volné dílo, Stefan Laube

Banány a ananas nebrat

Předci lenochodů žili na Zemi zcela jistě už před 60 miliony lety a dost možná ještě mnohem dříve. Těžko říci, jestli někdy čelili tak vážným hrozbám, jaké se nad nimi vznášejí dnes. Přirozené životní prostředí lenochodů mizí. Lidé kácejí pralesy a místo nich zakládají plantáže, pole a pastviny. Lenochod nedokáže utéct. Pokud uvízne v krajině přeměněné člověkem, bývá jeho osud zpečetěn.

Američtí vědci sledovali v Kostarice ve volné přírodě lenochody hnědokrké (Bradypus variegatus) a lenochody krátkokrké (Choloepus hoffmanni). Oba druhy patří k běžným živočichům středoamerické džungle. Jejich život je nerozlučně spjat se souvislými porosty tropického lesa. Tam, kde lidé proměnili prales na pastviny pro dobytek nebo na banánové či ananasové plantáže, se lenochodi dostávají do fatálních problémů. Banánová nebo ananasová plantáž je pro tato zvířata neprostupná. Zoolog Jonathan Pauli z University of Wisconsin v Madisonu říká: „Je to jako kdyby tam byla poušť. Lenochodi tudy neprojdou.“

Kakaovník jako dobré umělé útočiště

Mladý strom kakaovníku na plantáži v Brazílii|foto: volné dílo, Claus Bunks

Vědci sledovali život lenochodů v krajině, kde se hojně pěstuje kakaovník na tradičních plantážích stíněných vysokými stromy z původních lesů. Krajina s kakaovníkovými plantážemi lenochodům svědčí. Putují korunami stromů, živí se listím a nezdá se, že by jim porosty kakaovníku hluboko pod nimi nějak vadily. Kakaovníkové plantáže tak představují pro lenochody v člověkem přeměněné krajině překvapivě kvalitní útočiště.

Jonathan Pauli a jeho spolupracovníci sledují lenochody hnědokrké a lenochody krátkokrké jak v okolí kakaovníkových plantáží tak i v nenarušených lesních porostech. Chtějí vědět, nakolik jsou plantáže skutečně s to nahradit přírodu. Přitom se dozvídají o huňatých loudalech potulujících se vysoko v korunách stromů celou řadu překvapivých novinek.

Pomalí vášnivci

Lenochod krátkokrký (La Selva Biological Station, Sarapiqui, Kostarika)|foto: Geoff Gallice, CC BY 2.0

Pozoruhodný je například rodinný život lenochodů krátkokrkých. Celkem nestandardní vztahy naznačuje už poměr pohlaví. Na jednoho samce připadá v průměru jedenáct samiček. Tito lenochodi jsou přísně noční a samotářsky založení tvorové. Samičky se potulují krajem, ale samečci si drží svá vlastní teritoria. Při střežení hranic nejsou nijak úzkoprsí a sousedům tolerují jejich překročení. Všechno však má své meze. A tak si každý samec vytyčí ještě jakési vnitřní území svého teritoria a to už velmi žárlivě střeží před každým vetřelcem.

V rozporu s obecnou představou o samotářském životě lenochodů krátkokrkých je fakt, že se samičky a tím méně samci neomezují při páření jen na jednoho partnera. Věrností lenochodi rozhodně nevynikají. Jonathan Pauli o nich říká: „Jsou promiskuitnější, než jsme si vůbec dokázali představit.“

Hrozba zvaná člověk

Studium života lenochodů je důležité nejen z ryze teoretických důvodů. Nové poznatky o těchto zvířatech jsou důležité také z hlediska celkové ochrany přírody a životního prostředí. Lenochodi jsou extrémně usedlí tvorové a na lesních porostech jsou přímo existenčně závislí. Vědci jsou si jistí, že v krajině, kde panují vhodné podmínky pro přežití lenochodů, budou prosperovat i další tvorové, jejichž životní nároky bychom zjišťovali jen velmi obtížně.

Lenochod krátkokrký (Manuel Antonio National Park, Kostarika)|foto: Leyo, CC BY 2.5

V nenarušených tropických lesích patří lenochodi paradoxně k nejodolnějším a evolučně nejúspěšnějším živočichům. Jeden přírodovědec v 18. století napsal, že lenochodovi zbývá do vyhynutí udělat jen jednu jedinou chybičku. Nemohl se v těchto obyvatelích amerických tropů mýlit víc. Lenochody může poslat na věčnost jen chyba, které se při jejich ochraně dopustí člověk.