Lenka Kabrhelová: Zima ve Washingtonu

Zatímco většina lidí se choulí do teplého oblečení, Tim si prohlíží památníky poprášené sněhem v lehké bundě, rozevláté šále, plátěných teniskách a nadšeným úsměvem. Jeho výskající kamarád klouže po zamrzlém povrchu obdélníkového jezírka, ve kterém se v létě odráží obelisk připomínající památku prvního prezidenta George Washingtona.

Obavy o zdraví během případného pádu pod nepříliš silnou vrstvu ledu si nepřipouští. „Neutopil se tu přeci ani Forrest Gump!“ připomíná scénu ze slavného filmu rodák z amerického Jihu, který mi prozrazuje, že vidí sníh podruhé v životě.

Zatímco mladíkům z Floridy ani zkřehlé prsty a červené nosy nemůžou zkazit dětskou radost ze zimního zážitku, washingtonští obyvatelé jsou podstatně skeptičtější. Poeticky zamrzlé památníky jsou sice pěkné na pohled, podstatně méně idylické je ale to, že i těch pár centimetrů sněhu dokáže hlavní město Spojených států a sídlo politické moci přivádět s železnou pravidelností na pokraj kolapsu.

Scénář má každý rok stejnou podobu - chaos na letištích, auta klouzající po neprůjezdných silnicích, zavřené školy, úřady i vládní instituce – rodáci ze severněji položených amerických regionů nevěřícně vrtí hlavou, místní dští popel a síru na hlavu radních i všech dalších volených zástupců.

Ředitelé škol se omlouvají, že zavřeli příliš brzy nebo že naopak se zásadním krokem otáleli tak dlouho, že vystavili žáky ve žlutých školních autobusech na uklouzaných cestách zbytečnému riziku. Majitelé spartánsky stavěných nemovitostí bez patřičné izolace proklínají mrazy a podobně jako já se nejen třesou zimou, která leze do kostí jednoduchými okny a slabými zdmi, ale také v očekávání nového účtu za elektřinu.

Ti, kdo jsou trochu stoičtěji založení, si ale zimní paralýzy nakonec přeci jen užívají. Na mini kluzišti v zahradě Národní galerie tak elegantně krouží děti, turisté i penzisté, kteří ve zbytku roku zjevně nefandí krasobruslení či NHL jenom z pohodlí obývacího pokoje.

Energičtí zaměstnanci Kongresu, nevládních organizací i respektovaných mezinárodních institucí ve „sněžný den“ navlékají teplé spodky, kulichy a rukavice a vesele vyrážejí do narychlo svolaných bitev v koulované. Spokojení jsou nakonec všichni, i ti nejzimomřivější z nás. Vědí, že stav označovaný za „sněžnou kalamitu“ v hlavním městě většinou trvá jen pár dnů v roce.