Léky na recept mohou zabíjet

OSN, přesněji řečeno její úřad pro kontrolu narkotik upozornil ve své výroční zprávě, že dramaticky rychle roste zneužívání lékům které se vydávají na lékařský recept. Ve Spojených státech je zneužívá pět procent populace, což je víc, než v případě heroinu, kokainu, nebo extáze. Pouze marihuana je ze zakázaných drog populárnější. Léky na předpis tedy podněcují závislost, podle zprávy OSN vedou léky na bolest, sedativa a stimulanty.

Za lesklými výlohami lékáren je tedy skryto ještě větší nebezpečí, než v temných aktivitách drogových gangů.

Tak zní první paradox, který se podle expertů ve stejné míře týká České republiky. Je to skutečně zvláštní. Stát bojuje s drogami, kouřením, částečně i s alkoholem, léky na recept však mají bezvadnou pověst a jejich spotřeba od listopadu 1989 neustále roste. Za posledních deset let se počet Američanů závislých na lécích zdvojnásobil, bylo by zajímavé zjistit, jak je tomu v Česku. Zpráva OSN je v tomto směru výzvou pro zdejší vládu, aby takový výzkum zaplatila.

Pro přesnost ještě dodejme, že nejhorší nejsou pokoutní výrobci pervitinu či jiných omamných látek, kteří si v lékárnách kupují běžné léky a pak je zakázaným způsobem upravují. Nejvíc vadí zcela legální postup, kdy lékaři předepíšou nějaký přípravek a Všeobecná zdravotní pojišťovna dávku pro narkomana ještě proplatí.

Tím pochopitelně paradoxy, na které upozorňuje zpráva OSN, ještě nekončí.

Česko má výhodu, že zdejší trh s drogami je příliš chudý, aby přitahoval obchodníky s kokainem ve stejné míře jako Španělsko a Velké Británie. Čeští narkomani dávají přednost lacinější a také méně nebezpečné marihuaně a dokonce se v tomto směru vydali tou nejrozumnější cestou. Namísto aby dováželi silnější marihuanu pěstovanou v tropech, anebo nizozemských sklenicích, spokojí se s lehčí odrůdou z tuzemských luhů. Samozřejmě by bylo nejlepší, kdyby občané nepožívali žádné návykové látky, zvláště ty zakázané. Přesto je tuzemská marihuana ještě nejmenším zlem. Odborníci odhadují, že si na ní navyklo zhruba stejné procento lidí, jako na léky na recept, tedy dvacetina až třicetina. Na rozdíl od mimořádně účinných léků na bolest se však na předávkování marihuanou zatím neumírá.

Přesto právě proti marihuaně česká justice tvrdě zasáhla, když za účelem jejího potření vyrobila před necelými deseti lety speciální paragraf trestního zákona. Ročně jsou podle něho za proslulou "trávu" stíhány desítky občanů, kteří ji pěstují a kouří.

Státní represi ovšem marihuana přežila. Počet jejích pěstitelů se dnes odhaduje na 400 tisíc a rozhodně jich neubývá.

Tím se dostáváme k dalšímu paradoxu. Na stovky tisíc obyčejných pěstitelů marihuany si stát troufá. Přitom ohrožují zdraví společnosti rozhodně méně, než několik desítek farmaceutických společností vyrábějících a obchodujících s návykovými léky. Bohaté farmaceuty však stát uznává, protože prospívají zdravotnictví i ekonomice.

I když tedy v tom společnost nevidí nic špatného, jsou to kocourkovské poměry, které je třeba změnit - nejde přitom jen o spravedlnost, ale také obecně zdraví obyvatelstva. Jednou větou, je potřeba zmírnit represi za marihuanu a namísto toho zpřísnit regulaci léků. Policie pak bude mít méně práce a farmaceuti o něco méně zisků, ovšem jsou to naprosto rozumné kroky. Paradoxy však nekončí tímto jednoduchým konstatováním. Existují přece jen iniciativy, které se snaží poměry změnit, jenže to mají těžké. Vzniká nový trestní zákoník, který snižuje tresty za lehké drogy. Musí však překonat kritiku příznivců silné represe nejen v lidové straně. Často vysvětlují, že potíráním tuzemské marihuany se zasahuje proti sítím drogových dealerů. Ve skutečnosti se tím dokáže pravý opak. Mírnější paragrafy přitom ani nezamýšlejí marihuanu a obchod s ní legalizovat. Proti nadměrné spotřebě léků a také těch návykových zasáhl v minulém roce ministr zdravotnictví David Rath. Nikdo mu však za to nebyl vděčný, i když jeho limity na léky zastavily nárůst spotřeby a v některých případech dokonce spotřebu snížily. Stojí za zmínku, že významný pokles zaznamenaly právě léky na bolest.

Proti Rathovým úsporám přitom byla organizována celé kampaň. Dalo se to pochopit u farmaceutických firem, které argumentovaly, že to není žádná spravedlnost, když ve všech zemích okolo výdaje na léky rostou a v Česku je tomu naopak. Ovšem do kampaně se zapojili i lékařské spolky, což je příkladem kocourkovského syndromu, jinými slovy krátkozrakosti mužů v bílém.

Situace je zkrátka složitá a je zřejmé, že v boji proti drogám se mnohem víc používají emoce, než prostý selský rozum. Ti rozumní by tedy proti moralistům a zájmovým skupinám měli použít silnější kalibr. Měli by hlasitěji prosazovat, aby se na školách konečně zavedla protidrogová výchova, aby si mládež rozmyslela své sklony k marihuaně, které dává stát svým pronásledování příchuť zakázaného ovoce. A také zajistit, aby se každoročně sledovalo, kolik lidí zemřelo na předávkování léky. Tato informace bude zase výchovným momentem pro dospělé a pro zákonodárce, který budou mít důvod kontrolu nad léky přece jen o něco zpřísnit.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .