Léčba krize na český způsob

Je to proces logický, kterému se Česká republika nemohla vyhnout. Bylo pouze otázkou představivosti daného člověka, jakou podobu zmiňovaných čísel očekával. V této souvislosti vyznívá jako cynický vtip ujišťování některých politiků, že se České republice krize vyhne, nebo nebude na ni mít vážnější dopad. Tato slova zněla především ve sněmovně v době hájení státního rozpočtu na rok 2009, který počítal se zhruba pětiprocentním růstem. Nyní si už nikdo se slovem růst nepohrává. Naopak odborníci a politici zkoušejí odhadnout, jak hluboký pokles bude.

U malé otevřené ekonomiky totiž hraje velkou roli dění za humny. A pohled na kondici hospodářství v Německu, Francii nebo v dalších zemích unie příliš důvodů k optimismu nenabízí. Zároveň je zřejmé, že tuzemskému hospodářství pomůže na nohy především to, když dojde k oživení ekonomiky právě u našich sousedů a ještě lépe v celé unii. Většina podniků se těžko může vzpamatovat pouze na základě toho, že se masivně zvýší domácí poptávka. Na to je český trh až příliš malý. Ostatně názorným příkladem může být zavedení tzv. šrotovného v Německu a zvýšení poptávky po automobilech z Mladé Boleslavi v této zemi. V továrně tak v tomto měsíci ruší některé odstávky, při kterých měly každý pátek utichnout výrobní linky.

Z tohoto úhlu pohledu je důležitá iniciativa českého předsednictví v Radě Evropské unie, která hodlá vyvolat unijní jednání o protekcionismu. V dobách těžkých se většina politiků drží rčení o bližší košili než kabátu a pohrává si s různými ochranářskými opatřeními nebo podporami, které by pomohly skomírající ekonomice dané země na úkor zahraničí. Samozřejmě nejenom boj proti protekcionismu by měl být náplní práce Topolánkovy vlády v mírnění dopadů krize na tuzemskou ekonomiku. Ať už současné problémy přirovnáme k jakékoli nemoci, je zřejmé, že sázet pouze na přirozenou imunitu napadeného organizmu je riskantní. Minimálně kvůli tomu, že by mohlo dojít ke kolapsu nemocného a případně i k jeho smrti. Ostatně některé evropské země, například Island nebo Maďarsko, neměly daleko ke státnímu bankrotu.

Ke krachu v tomto období směřuje i celá řada firem. Některé z nich také kvůli tomu, čemu se říká druhotná platební neschopnost. Podniky nemusí dostat zaplaceno za dodané zboží nebo služby a proto nemusí mít dostatek financí na provoz. Banky se v této situaci chovají opatrně a není jednoduché a už vůbec ne levné se k úvěrům dostat. Proto by vláda měla takovýmto podnikům nějak pomoci. Mimo jiné by tím přispěla k tomu, že až krize skončí, budou zde existovat firmy, které se budou schopny ihned rozjet naplno a zaměstnat další lidi. Je samozřejmě věcí diskuse, zda by to mělo být učiněno spíše formou nejrůznějších daňových úlev, nebo státními zárukami za úvěry. První postup ubere příjmy státního rozpočtu, druhý pak většinou zvýší jeho výdaje.Z dosavadní praxe totiž vyplývá, že státní záruky často vedou k tomu, že za firmy dluhy nakonec stejně zaplatí stát.

Receptů na to, jak se bránit dopadům světové krize existuje celá řada. Jejich největší slabinou je fakt, že k jejich prosazení do života je někdy potřeba hodně času. Byť i dobré nápady tak mohou nalézt uplatnění třeba až v příštím roce a to už může být pozdě. Soudě alespoň podle nepříznivých čísel, která se v posledních týdnech dostávají na veřejnost a která signalizují, že krize nabírá na síle. Tváří tvář tomu je patrné, že česká vláda nemá v ruce nějaký účinný lék, který zabere okamžitě a který problémy alespoň ztlumí.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .