Lamentace dnes už obehraná

Není to nic nového. Opakovaně jsme vídali a slýchali, co soudí naši adolescenti třeba o Janu Palachovi. Kdykoli se mediální pozornost zaměří tímto směrem, je výsledek stejný. Naši junioři prostě nevědí. A je jim to v podstatě fuk. Až na výjimky, jako vždycky a ve všem.

Je to situace neblahá. Netěší mě omezovat se na její pranýřování. Uvažuji následovně: rodičům 18-letých gymnazistů je cca 40 let. Jejich osobnost se tedy formovala během 20-letí tzv. normalizace. Prarodičům našich gymnazistů je něco přes 60. Zažili poválečné časy, únorový převrat a to po něm. Také naděje a fiasko Pražského jara. A tu normalizaci taky.

Nic z toho naši junioři nezažili. Ale: i když člověk nějaké období nezažije, nemusí k němu být netečný. Minulost k nám přistupuje skrze vyprávění pamětníků, jimž rádi nasloucháme, protože je máme rádi. "Mámo, povídej" - nebo: "Dědo, jak to tenkrát bylo?" - Takhle klíčí naše dějezpytná zvídavost. Primární je tu zájem nikoli o historii, ale o mámu, o dědu. O ně stojíme, a proto s nimi chceme spoluprožít jako účastní posluchači to, čím prošli oni. Opakuji: máme je rádi, a proto si osvojujeme i jejich vzpomínky, neboť ty jsou součástí jich samých. Jejich vyprávění v nás vytváří první obrysy běhu dějin; jejich dějin. Pokud jsou poutavé, začneme se časem zajímat o jiná vyprávění a postupně skládat mozaiku minulosti jako takové. Pokud jsme tomu přišli na chuť, stáváme se historiky amatéry. K odborné historiografii máme zatím daleko, ale v naší mysli zapustilo kořeny vědomí, že minulost je důležitá a zajímavá, že se nás týká a že je příležitostí pro dobrodružství poznání.

Proč je tomu u těch študáků, co o nich píše Respekt, jinak? Napadá mě dvojí vysvětlení. Především: rodiče i prarodiče žádný poutavý příběh, který by něco řekl i o minulosti národa, neprožili. Ničeho se nezúčastnili, hleděli si svého a nemají co nabídnout. Nebo si něčím i prošli, ale nechtějí o tom mluvit.

Je možný ještě druhý výklad. Nelze totiž vyloučit, že rodiče i prarodiče o důležitých věcech s těmi mladými nekomunikují vůbec. Že se to nenaučili. Možná, že děti byly vnímány jako břemeno a rodiče netěšilo vyprávět. Možná, že se rodiče neměli rádi, že dokonce jeden vzal do zaječích (bývá to většinou otec). Anebo bylo všechno navenek v pořádku, ale děti v rodičích přesto nenašly identifikační vzor a neměly chuť se jich ptát. Nebylo v nich nastartováno jiskření ducha. Tedy ani zájem o životní příběh jejich nejbližších, z něhož by vzklíčil zájem o dějiny národa. Zda nechala Horáková zavřít Slánského, anebo naopak, to se jich netýká. Mají smysl jen pro přítomnost a nejbližší budoucnost. Na to, že škola dožene to, co zanedbala rodina, nelze spoléhat. Škola tu nemá nač navázat.

Obě dvě vysvětlení vyznívají nepovzbudivě. Pokud je to druhé pravděpodobnější, mělo by nám to dělat větší starost.