Kurt Waldheim – muž, který nerad vysvětloval
Vynikající diplomat, který se vypracoval na generálního tajemníka OSN – a také člověk, na kterém ulpělo podezření, že se podílel na nacistických zločinech na Balkánu. To byl Kurt Waldheim.
Na Balkánu, ne ve Vídni
Rodák (1918) ze Sankt Andrä-Wördern nedaleko Vídně podával svůj životopis do roku 1945 v poněkud upravené podobě. Podle jeho verze byl roku 1941 povolán do wehrmachtu a během služby na východní frontě ještě téhož roku raněn. Následně měl být uvolněn z vojenské služby a vrátil se do Vídně, kde strávil zbytek války a vystudoval práva na univerzitě.
Kurta Waldheima s ohledem na některé problematické body jeho života připomene v pořadu Portréty historik Jan Adamec.
Až po letech historikové potvrdili, že to všechno bylo trochu jinak. Na jaře 1938 po anšlusu Rakouska vstoupil Waldheim nejspíš zcela dobrovolně do Národně socialistické unie studentů a později byl zaregistrován i jako člen SA. Poté, co si vyléčil zranění, byl nasazen na balkánskou frontu, působil na území bývalé Jugoslávie a později v Řecku. Měl být členem speciální jednotky likvidující partyzánské hnutí; později říkal, že byl u jednotky pouze tlumočníkem a jakýmsi úředníkem.
„Se závažnějšími obviněními vystoupili představitelé Světového židovského kongresu. Podle nich se Waldheim jako důstojník wehrmachtu podílel na Balkáně na vraždění civilistů a organizaci židovských deportací do vyhlazovacích táborů. K obviněním se přidala i jugoslávská vláda,“ napsal v roce 2007 v MF Dnes Jaroslav Šebek.
Ve službách rakouské diplomacie
Všechny tyto informace se dostaly na veřejnost až v roce 1986, v souvislosti s Waldheimovou kandidaturou na post rakouského prezidenta. To už měl za sebou mimořádně bohatou diplomatickou kariéru. Na rakouské ministerstvo zahraničí nastoupil hned v roce1945 avelmi rychle stoupal po kariérním žebříčku. Působil v diplomatické funkci v Paříži (1948 až 1951), vedl osobní oddělení ministerstva zahraničí (1951 až 1955), byl pozorovatelem při OSN (1955 až 1956), velvyslancem v Kanadě (1956 až 1960), pracoval v politickém oddělení ministerstva zahraničí (1960 až 1962), stal se vyslancem při OSN (1964 až 1968 a znovu 1970 až 1971) a také ministrem zahraničí (1968 až 1970).
V první polovině padesátých let se podílel na vyjednávání o smlouvě, díky které získalo Rakousko nezávislost. V roce 1971 se neúspěšně pokoušel o kandidaturu na post rakouského prezidenta, ale nakonec byl v prosinci toho roku zvolen generálním tajemníka OSN. Působil dvě funkční období, do konce roku 1981. Jako zatím o jediném generálním tajemníkovi OSN se o Waldheimovi uvažovalo i pro třetí volební období, nakonec ale kvůli vetu Číny nominován nebyl – a ve třiašedesáti letech se vrátil do Rakouska.
Waldheim a jeho kůň
V roce 1985 vyšly Waldheimovy paměti (In Glaspalast der Weltpolitik). Měly být zřejmě přípravou pro jeho volební kampaň do funkce rakouského prezidenta, ale nakonec byl jejich dopad úplně jiný: velmi pomalu odstartovaly diskusi o tom, zda Waldheim spíše něco nezamlčuje.
Naplno tato debata začala na jaře 1986, kdy Waldheim formálně ohlásil svoji kandidaturu. „Slibně rozeběhnutá kampaň se zadrhla, když týdeník Profil informoval tři měsíce před volbami o Waldheimově členství v jezdeckém oddílu SA a nacistickém studentském svazu. Waldheim vše popřel a tvrdil, že se tam ocitl proti své vůli. Jeho řečnické kličkování inspirovalo tehdejšího kancléře Sinowatze k výroku, že Waldheim určitě v SA nebyl, jen jeho kůň,“ napsal Jaroslav Šebek.
Velká část Rakušanů si ale podle něho nechtěla přiznat selhání v době nacistické diktatury (v německé armádě a SS jich sloužilo více než jeden milion a v NSDAP jich bylo téměř 700 tisíc). Proto jim nejspíš konvenovala Waldheimova tvrzení, že za války konal pouze svou povinnost, a hodili do uren lístky s jeho jménem. Pomohly mu také hlasy příznivců sílící Strany svobodných, kde dominoval Jörg Haider, hlásící se k hnědému dědictví. Dne 8. června 1986 byl Waldheim zvolen prezidentem Rakouska, dostal 54 % hlasů a stal se prvním nesocialistickým prezident v poválečné republice.
Jak prokličkovat historií
Waldheim sice přijal výsledek voleb jako vítězství, ale mezinárodní ohlas byl zdrcující: USA, Kanada a Izrael zařadily Waldheima na seznam nežádoucích osob, nový prezident v podstatě nebyl zván na zahraniční návštěvy (za šest let svého působení navštívil pouze Vatikán, Rwandu, Japonsko a některé arabské země) a Rakousko se pod Waldheimovým vedením ocitlo v mezinárodní izolaci.
Vláda na to reagovala postupným ustavením několika (i mezinárodních) komisí, které měly Waldheimovu minulost zkoumat, ale výsledek byl vždy stejný. Komise došly k závěru, že Waldheimovi sice nelze vytýkat žádné osobní provinění, ale byly mu známy zločiny hitlerovské armády. Doslova se v jedné ze zpráv psalo: „Spolupůsobil v souvislosti s protiprávními událostmi a tím usnadnil jejich uskutečnění.“ Waldheim všechny zprávy odmítal s tím, že má čisté svědomí. „Domnění, že lze beztrestně prokličkovat historií a přepsat si vlastní životopis, patří k tradičním středoevropským bludům,“ řekl v červenci 1990 při návštěvě Salzburgu na Waldheimovu adresu Václav Havel.
Zemřel, aniž by pochopil
Kurt Waldheim zemřel v červenci 2007 ve Vídni, bylo mu 88 let. Nedlouho před smrtí napsal dopis, ve kterém požádal všechny své kritiky o „usmíření“, i když si byl údajně vědom, že tak činí značně opožděně. Slova omluvy nebo vysvětlení vlastní minulosti však v dopise nebyla. Pravdou je, že proti Waldheimovi nebyla do konce jeho života oficiálně vznesena před soudem žádná obžaloba a ani vynesen rozsudek.
Německé noviny Süddeutsche Zeitung v nekrologu napsaly: „Stal se středobodem celosvětové aféry, aniž náležitě pochopil, o co jde. Obvinění vůči němu vznesená se sice vesměs prokázala jako přehnaná, avšak svou reakcí se Waldheim zařadil do pokrytecké tradice vysoké domácí byrokracie. Představil se jako muž děsivě nereflektující vlastní minulost. Jeho postoj k aféře odhalil zlehčující postoj celého Rakouska k jeho nacistickým dějinám a udělal z něj skandál. Waldheim ztělesňoval poválečnou životní lež Rakouska, kterou část jeho krajanů a většina světa už nechtěla akceptovat.“
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
