Kuba – ráj to na pohled

Při představování knihy hrála kubánská kapela Mezcla, její zpěvačka Tanda pochází z Kuby a řekla mi, že na castrovském režimu je nejhorší hlad. Pak se opravila - nejen hlad:  

„Nejhorší je vlastně absolutní nesvoboda a ponižování, a to, že z těch krásných lidi kubánského národa, které já si pamatuji z dětství, nezůstalo nic, protože všichni, místo aby žili, přežívají, a to je něco strašného...“

Pravdivost slov Tandy potvrdily i krátké úryvky z knihy Kuba ráj to na pohled, o osudech lidí, kteří před kubánským režimem neohnuli záda. Jejich příběhy jsou mnohdy tragické. V souvislosti s Kubou nelze zapomínat na totalitní minulost naší země. To, že ke Kubáncům proudí podpora ze svobodného světa, ke kterému už patříme i my, je důležité pro obě strany. Myslí si to signatářka a mluvčí Charty 77 bývalá disidentka Dana Němcová. 

„Je krásné, že ta aktivita dnes může přicházet z naší strany, že se najdou takoví lidí, kteří jsou ochotni riskovat a vyjet na Kubu. O tom riziku, o těch nepříjemnostech, o těch útrapách se bez jakéhokoliv patosu dočtete v té knížce a já bych chtěla hlavně všem, kteří takto činí poděkovat a popřát, aby je tam nezašili, aby tam s naším přispěním mohli přinést i nějakou konkrétní pomoc.“

A o konkrétní pomoci mluví i autorka Dana Moree, která upozorňuje, že i zdánlivě malá pomoc může mít pro Kubánce ohromný význam.  

„Na Kubě je smutné to, že tam se rozvíjí turismus neuvěřitelným způsobem, a to je obrovský potenciál - kdyby každý ten turista vzal do kufru jednu knížku: Havla, Kunderu, přeloženou do španělštiny a místo úplatku to v taxíku dal normálnímu Kubánci nebo to někde položil na lavičku v parku. Kubánci říkají, a to je nápad, který jsem si přivezla z Kuby z té cesty, o které je ta knížka, oni říkají, tak proč ty turisti nám tohle neudělají, vždyť Kubánci nejsou hloupí, umějí číst, oni si mezi sebou ty knížky pošlou, proč se to nedělá tímto způsobem. Určitě je třeba tlačit na politické úrovni, ale proč nevyužít ty možnosti, které mám zrovna já a zrovna já mám ten kufr, těch dvacet kilo, které můžu vzít s sebou.

Knížka Dany Moree přináší příběhy a portréty lidí, kteří se podílejí na nezávislých církevních a lidskoprávních aktivitách. Kuba byla dlouhou dobu převážně katolickou zemí, v poslední době tam však roste i počet protestantů. Stát se snaží kontrolovat křesťany prostřednictvím tamní Ekumenické rady církví. Někteří to ale odmítají: 

„Tam je to u protestantských církví moc zajímavé v tom, že je můžeme rozdělit na dvě části. Těch protestantských církví je tam asi 64 a zhruba polovina z nich je nějakým způsobem začleněna v ekumenické radě církví, což je de facto politický nástroj, přes něj může ta oficiální struktura kontrolovat, co se v těch církvích děje. To jsou taky církve, který mají peníze, nějakým způsobem jsou zajištěny. A potom jsou církve, který odmítají vstoupit do této ekumenické rady církví, což už je samo o sobě politický statement, oni tím říkají: My s tím režimem nechceme mít nic společného. A těm jsou právě házeny klacky pod nohy a za těmi my jezdíme.“