Kterak brandýský Habsburk Ludvík Salvator „objevil“ Mallorku

Došlo k tomu 12. října 1915, v půl třetí odpoledne, po chirurgickém zákroku. Potomek tzv. toskánské větve Habsburků, významný cestovatel a vědec, milovník umění, mecenáš a také muž, který pro turisty "objevil" Baleárské ostrovy, prožil na zdejším zámku poslední dny svého pozoruhodného života. Dnes ho přitom v Čechách zná jen málokdo.

Naše výprava za Ludvíkem Salvatorem začne právě tady, na brandýském zámku. Lépe řečeno v jeho Laboratoriu, uprostřed sbírek, které tento vědec shromažďoval už od dětství. „Laboratoriem nazýval Ludvík Salvator své pracoviště, ať už to bylo zde na zámku nebo na své usedlosti Miramar na Mallorce a taky na své jachtě Nixe,“ vysvětluje bývalý ředitel zámku v Brandýse nad Labem a znalec života Ludvíka Salvatora Milan Novák. V zámeckých pokojích tak jsou dnes k vidění prosklené vitríny s vycpaninami mořských ptáků, s korýši i navigačními přístroji pro mořeplavbu. Je tu ale i část knihovny toskánských Habsburků, do které sám Ludvík přispěl více než padesátkou vlastních cestopisných knih. Jak se však do Brandýsa vůbec dostal? A kdo byli toskánští Habsburci?

„Toskánští Habsburkové jsou vlastně toskánskou sekundogeniturou Habsbursko – lotrinského rodu, která začala vládnout v Toskánsku od roku 1765,“ odpovídá Eva Gregorovičová z Národního archivu v Praze, která spravuje tzv. Rodinný archiv toskánských Habsburků. Toskánsko pro Habsburky získal František Štěpán Lotrinský, manžel císařovny Marie Terezie, výměnou za své Lotrinsko. Fakticky zde ale začal vládnout až jejich druhorozený syn Petr Leopold, pozdější Leopold II. Vláda toskánských velkovévodů přitom byla velmi úspěšná. Podařilo se jim zúrodnit rozsáhlá území, kde do té doby byli jen komáři a močály. „Je to jedno z velkých děl, které je jim třeba připsat,“ zdůrazňuje Milan Novák. Dědictvím toskánských Habsburků jsou dnešní vinice, pole, zahrady i městečka a vesnice, kde mohou žít lidé.

Habsburkové v Toskánsku vládli po tři generace, až do roku 1859. Tehdy se Ludvíkův otec velkovévoda Leopold II. Toskánský vzdává vlády a je prakticky nucen se svou rodinou z Itálie utéct před Garibaldim. Opouštějí Florencii, kde se Ludvík Salvator v roce 1847 ve slavném paláci Pitti narodil, a přicházejí do Rakouska a později do Čech. Nejprve se stěhují do svého zámku v Ostrově nad Ohří, pak si ale kupují brandýský zámek. Šlo sice o staré habsburské sídlo, zámek byl však v zástavě u banky.

Ludvíku Salvatorovi bylo v době, kdy jeho rodina narychlo opouští Toskánsko, necelých třináct. Má už za sebou několik roků soukromé domácí výuky, psát například umí už do pěti let. Na vzdělání byl ostatně v rodu toskánských Habsburků kladen velký důraz. Sám Ludvíkův otec byl velmi vzdělaný člověk, který ve Florencii podporoval vědy a umění. V toskánské větvi Habsburků bylo snad vzdělání ceněno ještě víc než ve Vídni. „Toskánští Habsburkové velmi tíhli k ideálům osvícenství v tom dobrém a poctivém slova smyslu,“ říká Milan Novák.

Ludvík Salvator|foto: Milena Štráfeldová

Eva Gregorovičová zase připomíná, že toskánští Habsburci podporovali například průzkum egyptských památek: „Málokdo ví, že bez otce Ludvíka Salvatora by Champollion nikdy do Egypta nedorazil. Jeho cesta do Egypta byla totiž z poloviny financována z Leopoldových peněz. Byla to takzvaná francouzsko – toskánská expedice, nikoliv jen francouzská expedice.“

A právě v tomto vzdělaneckém prostředí vyrůstal Ludvík Salvator. Už jako dítě měl zájem o přírodní vědy. Sbíral přírodniny, po svých příbuzných při jejich cestách žádal, aby mu přiváželi kůže zvířat, vycpané ptáky nebo odborné publikace. V sedmi letech si založil vlastní malé muzeum a tento vědecký zájem ho provázel po celý život. Kromě toho uměl taky řadu jazyků, včetně češtiny. Vedle italštiny, která byla jeho rodným jazykem, mluvil německy, znal latinu a řečtinu. Celkem se naučil dvanáct jazyků. „Češtinu se učil u brandýského učitele Jana Rokose a naučil se ji dobře. Máme o tom důkaz. Když Ludvík Salvator vydával v Praze své knihy, tak si jednu z nich sám přeložil do češtiny,“ uvádí Milan Novák. Studoval soukromě, jeho učiteli byli profesoři pražské univerzity. Docházeli za ním do paláce Kinských, kde obýval celé jedno patro. K jeho učitelům patřil například ředitel Botanické zahrady, malbě se zase učil u profesora Lhoty.

Právě kreslířský talent mu podle Milana Nováka usnadnil jeho pozdější vědecké výzkumy. Při svých cestách si pořizoval řadu kreseb, které pak sloužily jako podklad pro profesionální výtvarníky. Ti je převáděli do rytin, které pak Ludvík použil jako ilustrace do svých knih. Mnozí z těchto výtvarníků přitom pocházeli z Čech. Ludvík Salvator byl také velkým milovníkem a mecenášem umění. Pro kapli brandýského zámku například objednal sochu Bohorodičky od významného sochaře Emanuela Maxe. Koncem 50. let minulého století sochu však rozbili účastníci jakési "revoluční" schůze. Socha byla před několika lety obnovena a dnes je její kopie opět na svém místě v kapli zámku.

Po ukončení studií čekala mužské členy habsburského rodu zpravidla kariéra u vojska nebo ve vysokém úřadě. Ludvík Salvator byl v tomto směru výjimkou. Byl sice jmenován majitelem 58. pěšího pluku, to ale byla spíš formalita. Císař František Josef I., který měl pro Ludvíka velké pochopení, dobře věděl, že služba v armádě ho nemůže zajímat. To, co ho skutečně už zajímalo, bylo cestování.

"První cestu podnikl ještě jako mladík po Dalmácii,“ přibližuje Eva Gregorovičová. Z této cesty se dochoval jeho deník, který obsahuje na dva tisíce stran. Na Helgolandu se zase zajímal o ptáky, procestoval přitom i celou Skandinávii. Podobně prozkoumal řecké ostrovy nebo severní Afriku. Později na své jachtě Nixe podnikl dokonce i cesty kolem světa. Do Ameriky se dostal díky tomu, že zde navštívil světovou výstavu s novými vynálezy a technologiemi. Doplul do Austrálie, navštívil i Tasmánii. Na všech svých cestách prováděl Ludvík Salvator podrobný průzkum zemí a oblastí. Výsledkem pak byly jeho cestopisy, napsal na pět desítek knih.

Dnes nás asi překvapí, že všechny cesty Ludvíku Salvatorovi osobně povoloval samotný císař František Josef I. Toto pravidlo se podle tzv. Rodinného statutu týkalo všech členů habsburského domu. Císař podle Evy Gregorovičové schvaloval všechno: studium i výběr profesorů, nákup panství, jakoukoliv cestu. A císař si v tom prý liboval, členům rodu psal osobní dopisy. „Ludvíka Salvatora měl přitom zvlášť rád, zval si ho na tajná zasedání. Kdykoliv se Ludvík objevil ve Vídni, měl jako jediný právo přistoupit k císaři ve svém starém, ošuntělém kabátě. O čem však spolu hovořili, nevíme, to se nedochovalo,“ říká archivářka.

Místem, které si Ludvík Salvator vyvolil jako svůj skutečný domov, se staly Baleáry. Poprvé je navštívil v roce 1867. V té době ovšem vypadaly docela jinak, než jak je známe dnes. Žily svým vlastním životem, Evropa o nich v podstatě nevěděla. Ludvíkovi zde patřilo sedmnáct usedlostí, ve skutečnosti je ale od zdejších sedláků kupoval velice lacino, protože sám neměl mnoho peněz. Zdejším lidem se přitom snažil život alespoň trochu usnadnit. Plně přitom využíval jejich znalostí a schopností.

Vždy také hledal místa, která byla významná i po stránce duchovní. Jeho hlavní usedlost na Mallorce, Miramar, byl původně starý klášter. Ludvík ho koupil ve velice zbědovaném stavu a nechal ho opravit. Návrhy přitom vytvářeli i umělci z Čech, například jeho umělecký poradce architekt Wachsmann. Mnohé předměty vyráběli pražští řemeslníci a jsou tu například i kopie výzdoby z chrámu sv. Víta.

Z interiéru Brandýského zámku 2|foto: Milena Štráfeldová

I na Baleárech měl kolem sebe Ludvík Salvator jakýsi svůj "dvůr", spíše však okruh spolupracovníků. Šlo o zhruba dvě desítky lidí, kteří ho provázeli na jeho cestách. Pocházeli přitom z různých národů a mluvili každý jinou řečí. Byla mezi nimi například i dcera vrchního lesního úředníka z brandýského panství. A zcela výjimečné postavení v tomto okruhu lidí na Mallorce měla Catalina Homar. „Přišla k němu jako dcera truhláře a stala se v podstatě vrchní správcovou jeho statků,“ uvádí Milan Novák. Mezi Ludvíkem a Catalinou vznikl dlouholetý vztah, o kterém se Ludvík později zmínil i v knize, kterou jí věnoval. Než se však vrátil z jedné ze svých cest, Catalina na Mallorce zemřela na lepru. Byl to už druhý tragický příběh v jeho životě. Jeho první velká láska, arcivévodkyně Matylda z habsburského rodu, uhořela nešťastnou náhodou ve svých osmnácti letech. Tato ztráta mladého Ludvíka tak zasáhla, že se už nikdy nepokusil o manželství nebo založení rodiny.

V roce 1905, kdy Catalina Homar umírá, má Ludvík Salvator před sebou posledních deset let života. Stává se mezitím členem desítek učených i cestopisných společností, získává jejich ceny a uznání, vydává další a další knížky, sám ale také stále víc trpí příznaky elefantiázy, kterou se zřejmě nakazil v severní Africe. A hlavně - schyluje se k Velké válce. Ludvík Salvator musí opustit milovanou Mallorku a později i Středomoří. V roce 1915 totiž vyšel císařův výnos, podle něhož se všichni příslušníci habsburského rodu museli stáhnout na území monarchie. Ludvík krátce pobýval v Gorizii, jeho zdravotní stav se ale horšil a on se nakonec přestěhoval na svůj brandýský zámek. Zde také 12. října 1915 umírá.

Brzy na to vypukne boj o jeho dědictví: "Dědicem majetku Ludvíka Salvatora se podle jeho poslední vůle stal jeho komorník Antonio Vives. Po Ludvíkově smrti žil na brandýském zámku, uplatnění závěti však trvalo velmi dlouho a bylo velice složité,“ říká Milan Novák. Vivesovy děti nakonec získaly jen dědictví na Mallorce, brandýský zámek koupil do svého osobního vlastnictví poslední císař Karel. Ten na zámku také několik let sám žil a měl k němu silný citový vztah. Roku 1918 byl ovšem zámek zabaven jako všechny habsburské majetky.

To už je ale jiná historie. Za samotným Ludvíkem jako by se na celé století, alespoň v Čechách, zavřela voda. Neprávem, jak připomíná Milan Novák: "Ludvík Salvator svým životem, svou prací, svým duchem propojoval Evropu. A proto bychom si jeho osoby měli všímat a vlastně jít v jeho šlépějích."