Kristina Žantovská: V osmdesáti sedmi tango?

25. květen 2023

Glosa Plus

Prožili spolu 55 let, vychovali čtyři dcery a mají šest vnoučat. Jsou z Montevidea ve státě Uruguay. „Byl to prcek,“ směje se Cristina, „ale líbil se mi“. Carlos nehne brvou, je klidný a uzavřený. Pracoval jako oftalmolog. Každé ráno cvičí, v 87 letech je pořád ohebný. Cristina si nepamatuje, že by mu někdy řekla, že ho miluje, ale nikdy nespala s jiným mužem.

Směje se, že to její 24letá vnučka nemůže pochopit. Když dcery odrostly a odešly z domu, začala Cristina přemýšlet, co s časem a napadlo ji tango. Bylo jí 60, Carlosovi o šest víc.

Čtěte také

Kristina Žantovská: Jde vůbec o děti?

Nejprve nechtěl, ale nakonec souhlasil. Přizpůsobil se, láska je podle něj neustálé přizpůsobování se jeden druhému. A tango to má v sobě.

Začali chodit na hodiny dvakrát týdně. Jednou chtěl učitel, aby si vyměnili partnery a Carlos to odmítl, říká Cristina pobaveně. Teď spolu tančí v kuchyni. Stůl a židle odsunou ke zdi. Cristina se namaluje, Jihoameričanky neodkládají šminky ani šperky ve vysokém věku, oblékne si šaty a taneční boty na podpatku.

Na svůj věk má pěkné nohy a na lýtku barevné tetování. Zapnout úzké pásky je Carlosova práce. Vypadá to na rituál, ale potřebuje k tomu oftalmologické brýle, vypadají jako svářečské.

Ty ostatní dny

Čtěte také

Kristina Žantovská: Jako staří Řekové

Pustí hudbu a obejmou se, to je v tangu nejdůležitější. Pevné objetí kolem ramen a hlavy se dotýkají. Když Carlos přemýšlí o smrti, vlastně už vyhrál, říká. Vychovali šťastnou rodinu, bavila ho práce, baví ho tango. Nejlíp to prý řekl Snoopy, když se ho Charlie Brown ptal, jestli ví, že jednoho dne zemřou, odpověděl mu: „Jo, ale ty ostatní dny budeme žít.“

Tenhle příběh je jedním z mnoha, které natočili mladí filmaři do třiceti let s lidmi nad sedmdesát – z různých koutů světa. Příběhy jedné generace s papežem Františkem. Il Papa totiž považuje za důležité, aby mladí mluvili se starými. Je ústřední figurou dokumentu. Mluví o radosti, odpovědnosti, kreativitě, která zachovává důstojnost, o snění, ale nikdy, ani jednou, nevysloví slovo hřích. A také mluví o tangu.

Na otázku, jestli ho někdy tančil, s odzbrojujícím úsměvem odpoví, že ano, je přece Argentinec. A dodá: „V tangu chvíli vedeš, chvíli se necháš vést. Převzít odpovědnost a starat se o druhého, tak vypadá něha, víte.“

Čtěte také

Kristina Žantovská: Dům na rohu

Nevím, proč se mi právě příběh z Montevidea tolik líbil. Jsou tam další, lidí slavných i neslavných. Třeba filmaře z New Yorku, jak se tituluje Martin Scorsese, nebo slavné zooložky Jane Goodall, která studovala šimpanze a dokázala vědcům, že i zvířata mají emoce, nebo italského zmrzlináře Vita, který odjel v jednapadesáti na Lampedusu, kde doufal v klidný důchod, dokud u pobřeží v říjnu roce 2003 neztroskotala loď s imigranty z Afriky. Podařilo se mu jich zachránit čtyřicet sedm, ale na moře už od té noci nevyjel.

A zas mě to vrací k tangu vytáčeném na kuchyňské kachlové podlaze kdesi v Montevideu. Ano, jednoho dne zemřeme, ale ty ostatní dny budeme žít. V osmdesáti sedmi tango? Proč ne...

Autorka je publicistka a divadelní dramaturgyně

autor: Kristina Žantovská