Křesťanství v Indii

Křesťané jsou v Indii prakticky všude, ačkoliv až na několik výjimek vždy jen coby nepatrná náboženská menšina. Tvoří dnes pouhá dvě a půl procenta populace Indie, ale přesto se pravidelně dostávají do střetu s vyhraněným hinduistickým nacionalismem. Některé střety ústí v otevřené násilí, jehož konečnou obětí bývají vždy a zcela bez výjimky příslušníci křesťanské minority. Příčin trvajícího napětí je mnoho, tři ovšem jasně dominují: křesťanství není náboženstvím tzv. domácím, tak jako buddhismus či džinismus, které se z většinového hinduismu vyvinuly. Základním projevem křesťanství jsou podle jeho indických odpůrců misionářské aktivity mající za cíl konvertovat hinduisty a ohrozit tak samu existenci jejich unikátní prastaré kultury. V neposlední řadě je pak křesťanství chápáno jako prodloužená ruka koloniálních velmocí, jejichž mocenské ambice se po skončení koloniálního věku pouze přeměnily v kapitalistické vykořisťování. Pojďme se nyní společně podívat, kolik je na zmíněných výtkách pravdy.

Třebaže lze přítomnost křesťanství na území Indie datovat až k prvním staletím našeho letopočtu, jen málokde na světě zaznamenali křesťanští misionáři tak mizivé úspěchy. Podle legendistické tradice přinesl zvěst Ježíše Krista do Indie apoštol Tomáš, který zde prý také posléze zahynul mučednickou smrtí. Historicky datovatelné zmínky o křesťanské obci pocházejí z jižní Indie, a to až ze 3. století. Tato prvotní malá komunita zůstala ovšem na víc než tisíc let téměř odříznuta od vnějšího světa. Zachovala si tak velmi archaickou tradici, a to až do století 16., kdy byla znovuobjevena Portugalci. Ačkoliv byla po tak dlouho dobu obklopena hinduistickým kulturním prostředím, přežila. Dokonce do jisté míry převzala některé specifické prvky hinduismu, především kastovní status pro své věřící a v těsné souvislosti s tím se také vzdala potřeby provádět misii a konvertovat jinověrce. Tak se z této prvotní církve, jejíž příslušníci bývají kvůli původu své tradice označováni za syrské křesťany, stal jen další z mnoha náboženských směrů, které vedle sebe v Indii po staletí koexistovaly, vesměs v pokoji a míru.

Situace se změnila s příchodem Evropanů. Podobně jako v jiných částech světa, které evropské mocnosti přetvářely ve své kolonie, i Indie se spolu s obchodními aktivitami stala vyhledávaným cílem misionářů. Ti připlouvali plni nadšení obrátit místní pohany a bořit hinduistické chrámy, podle jejich soudu skutečné to příbytky satana. Doufali, že se jim podaří přivést hinduisty na pravou víru, a dosáhnou-li oni sami během takového úkolu mučednictví, tím lépe. To druhé se jim díky nemilosrdnému indickému klimatu, malárii a jiným tropickým nemocem úspěšně dařilo, v tom prvním ovšem zaznamenali krutou porážku. Ne že by obyvatelstvo křesťanské věrouce umanutě vzdorovalo. Spíše projevovalo chladný nezájem, spojený s dobře maskovaným pohrdáním. Zatímco ve věcech obchodu byli místní ochotni vyjít Evropanům vstříc, tak aby obě strany měly ze vzájemných kontaktů hmotný prospěch, v otázkách náboženských jako by s nimi nešlo pohnout ani o píď.

Kristus ozdobený květinovým řetězem, který se používá při uctívání hinduistických bohů|foto: Zdeněk Štipl

Podle pravidel svobody osobního náboženského názoru, jež byla hinduistické kultuře vlastní, si vzdělaní bráhmani, tedy hinduističtí kněží, často horlivé kázání misionáře trpělivě vyslechli. Ale debatovat s ním a pomalu se nechat přesvědčovat prostě nehodlali. Co by jim také tenhle ušmudlaný cizinec, který se v horkém klimatu výrazně potil a tím pádem i zapáchal, mohl povídat o skutečné víře a jejím praktikování? Navíc pil beze studu víno a živil se masem, tedy věcmi rituálně nečistými, k jejichž konzumaci se v Indii uchylovaly pouze nejnižší vrstvy společnosti, de facto vyvržené a stojící mimo ni. Co smysluplného by jim mohl povídat někdo, kdo neměl kastu, neuměl sanskrt a nedokázal z hlavy citovat posvátné texty zjevené hinduistickým světcům před tisíci lety? K čemu vést teologickou disputaci s někým, jehož vlastní náboženská cesta je tak úzká a uniformní? Cesta, která protiklady, jichž je okolní svět plný, nedokáže spojit v jednotu, nereaguje na mnohotvárnost života a jenom sotva ji lze porovnávat s do nejmenších detailů propracovanými školami a tradicemi indického myšlení?

Ryzích křesťanských konverzí bylo vskutku minimálně a převládaly spíše ty z prospěchářské vypočítavosti. Někdy bývaly vynuceny i silou a následnými represemi na územích, která Evropané ovládli. Nejčastěji k nim ovšem docházelo mezi nedotýkatelnými, nejnižší sociální skupinou, zbavenou kastovního statusu, a tedy i přístupu do hinduistických chrámů a k posvátným rituálům. Ti neměli co ztratit, naopak konverzí ke křesťanství doufali zbavit se sociálního stigmatu a celoživotního ponižování ze strany kastovních hinduistů. Ale ani to jim křesťanství nedokázalo dlouhodobě nabídnout. Hráz mezi lidmi vytvořená při zrození, a tedy příslušností k dané kastě, jež je dědičná, si zvolna našla cestu i do společenské reality obou cizorodých monoteistických náboženství, křesťanství a islámu. Obě se sice pyšní rovností postavení člověka vůči druhým, v Indii jako by ale tato rovnost platila pouze před Bohem, nikoliv před ostatními lidmi.

Evropskými obchodníky nebyly misionářské aktivity v Indii nikdy příliš podporovány, protože mohly vést k sociálním nepokojům, a tedy k ohrožení hladce fungujícího byznysu. Když správa Indie přešla v polovině 19. století přímo pod britskou korunu, která z ní učinila svou nejvýznamnější a nejbohatší kolonii, jisté podpory se křesťanským církvím dostalo. Právě tehdy začalo docházet ke konverzím masovým, i když opět prakticky pouze mezi nízkými vrstvami společnosti, které tímto krokem protestovaly proti sociálnímu útlaku ze strany svých výše postavených souvěrců. Z dlouhodobé perspektivy ale tyto konverze nadělaly indickému křesťanství více škody než užitku. Tito konvertité se ukázali nejen jako málo horliví ve víře, ale hledali a dosud v křesťanství i hledají spíše společensko-politickou platformu, z níž je možné vést útoky proti ortodoxnímu hinduismu. Zde také pramení četné konflikty mezi oběma náboženstvími, k nimž i dnes v Indii čas od času dochází. Olej nenávisti do ohně násilí navíc přilévají fundamentalistické křesťanské církve ze Spojených států, zejména nejrůznější charismatická letniční hnutí. Ty i nadále líčí náboženskou situaci v Indii jako boj dobra se zlem, v němž se hrdinní křesťanští misionáři stávají bezbrannou obětí útoků hinduistických pohanů a fanatiků, kteří uctívají modly.

Pravda, jak se zdá, leží někde na půli cesty. Dosud je ale charakteristickým znakem této cesty vzájemné neporozumění a neochota poslouchat argumenty druhého. Cesta, na níž by se indické křesťanství a hinduismus mohly v pokoji a míru setkat, se proto zatím vine daleko za obzor. Až kamsi do nedohledna.

Seriál Indie mezi tradicí a modernitou vysíláme v magazínu o světě Sedmý světadíl.