Křehká většina a párování

Konkrétně v úterý začnou příslušný materiál projednávat poslanci. A právě na základě programového prohlášení vlády se budou rozhodovat o tom, zda Grossovu kabinetu vysloví důvěru. Samozřejmě jde o formální postup. Protože ve skutečnosti o podpoře vládě rozhodují jiné faktory než obecně napsaný program. Jde však o formálně zažitý postup.

Proto je potřeba ho dodržet. Koaličním partnerům se ho podařilo dokončit program jen pár dní před klíčovým hlasování. Přesto nešlo o drama, ve kterém hraje důležitou roli každá hodina. Vzhledem k termínu jmenování vlády presidentem republiky, měl kabinet ještě zhruba týdenní rezervu. Takže pokud by se na znění programového prohlášení neshodl ani dnes a tím odsunul hlasování ve sněmovně, nedostal by se do rozporu s ústavou. Přesto pár dní by se nakonec koalici mohlo hodit, i když z úplně jiného důvodu. Tím je křehká většina sto jednoho hlasu.

Právě tento počet stačí na instalování nové vlády. Samozřejmě za předpokladu, že se příslušného hlasování zúčastní všech dvě stě poslanců. Problém je v tom, že existuje možnost, že v lavicích nakonec zasedne pouze devětadevadesát koaličních zákonodárců. A v tom případě při stoprocentním zastoupení opozice nemá vláda šanci na vyslovení důvěry. Na možné nebezpečí upozorňuje dnešní Právo. K dlouhodobě nemocnému poslanci Vlčkovi podle deníku přibyla poslankyně Orgoníková. Ta by měla být po závažné operaci, ze které by se měla zotavovat minimálně několik týdnů. Koalice se tak dostává do podobných problémů jako Špidlova vláda. Ta musela řešit přehlasování presidentova veta. Tehdy byla v ještě složitější situaci. Potřebovala nutně sto jeden hlas. Dlouhodobě nemocného poslance Vlčka nahradil tehdy nezávislý poslanec Kott.

Ani to však Špidlovu kabinetu nestačilo. Sto prvním byl ministr zahraničí Svoboda, který ležel v nemocnici po autonehodě. Nakonec byl ve vážném stavu do sněmovny převezen a hlasování se zúčastnil. A nyní vše nasvědčuje tomu, že by se situace mohla zopakovat. I když tentokrát to není bezpodmínečně nutné. Grossova vláda má totiž vůči své předchůdkyni přece jenom více variant. Při hlasování o důvěře vládě není nutná podpora nadpoloviční většiny všech poslanců, ale pouze těch hlasujících. Takže koalice nemusí nutně shánět sto jeden hlas. Naopak by si mohla vystačit pouze s devadesáti devíti poslanci. A to v případě, že by se vedle dvou zmiňovaných nemocných sociálních demokratů nezúčastnil hlasování ještě jeden opoziční zákonodárce.

V řadách komunistů ho vláda asi hledat nemůže. Alespoň podle předsedy KSČM Grebeníčka. Ten si nemyslí, že by na návrh tzv. párování komunisté přistoupili. Tedy, že by se hlasování nezúčastnil stejný počet komunistů, jako nemocných koaličních poslanců a tím by se jejich absence vynulovala. Koaliční politici by se tudíž museli obrátit na občanské demokraty. Ti opakovaně vyhlašují nulovou toleranci vládě. Bylo by tudíž paradoxní, kdyby nakonec Grossovu kabinetu pomohli dostat se definitivně k moci. Přesto nelze úplně vyloučit, že by nakonec ODS na tzv. párování nepřistoupila.

Definitivně by se měli občanští demokraté rozhodnout až v průběhu projednávání programového prohlášení vlády ve sněmovně. Ve hře je i další možnost. Grossův kabinet by mohl příslušné hlasování o několik dnů odsunout a počítat s tím, že zdravotní stav poslankyně Orgoníkové se zlepší natolik, že bude moci ve sněmovně hlasovat. Možná to nebude potřeba. Parlamentní matematika hovoří jasně. Koalici stačí, aby se jednání zúčastnil pouze jeden z marodů. Tím by vláda ve sněmovně disponovala sto hlasy. A to je křehká nadpoloviční většina ze 199. Tím sto devadesátým devátým a pro koalici životně důležitým stým by mohl být poslanec Vlček. Ten se totiž už objevil ve sněmovně a proto by se mohl příští týden zúčastnit hlasování.

Takže vše směřuje k tomu, že vláda získá křehkou podporu a bude moci fungovat. Přesto se opět potvrdilo, že opírat se pouze o sto jeden hlas je velmi riskantní. Mimo jiné je tím koalice vydána osudu, zda se někdo náhodou nevybourá nebo těžce neonemocní. S tímto pocitem se nejenom špatně vládne, ale hlavně se těžko dělají nepopulární reformní kroky. A ty Česká republika momentálně potřebuje ze všeho nejvíce.