Kostely už nejsou jen místem pro modlitbu. Je důležité, aby se v nich lidé cítili bezpečně a rovnocenně, říká ředitelka Žižkostela

Jsme komunitní centrum na Žižkově, ale toto jméno nám vyfoukla městská část a lidé si nás hodně pletli. To jsme nechtěli, protože jsme hodně jedineční. A tak jsme si vzali jméno Žižkostel,“ přibližuje trable najít pro místo správné pojmenování. Název nakonec vznikl zcela spontánně mezi návštěvníky a centrum si jej od nich převzalo.

Kostel, který bude 20. ledna po rekonstrukci slavnostně otevřen, byl v dezolátním stavu. „Nefungovalo tam vůbec nic. Když jste vzala za kliku, upadla. Když jste šla pustit vodu, přestala téct. Když se zaplo světlo, vypnuly se pojistky,“ popisuje stav objektu.

Čtěte také

Co hýbe společností, nutně musí být i tématem církve. Jinak budeme spolkem opožděnců, míní kněz Mohelník

Cílem Táni Vozkové a jejích přátel bylo vytvořit z něj místo, kde se budou lidé potkávat. „Důležité je, aby se tam všichni cítili bezpečně, aby si tam lidé připadali, že jsou si rovni, že nikdo není víc, nebo míň. Když si přijde vyprat člověk bez domova prádlo, tak se tam může potkat s farářem, terapeutem anebo se tam potká na obědě s podnikatelem z vedlejšího domu,“ vysvětluje hlavní myšlenku vzniku komunitního centra.

Idea kostela se tím výrazně liší od představ starších generací. „My jsme si vědomi toho, že církve tady všechny vymírají, že členů ubývá a že se kostely musí nějak přetransformovat,“ představuje Vozková svoji vizi. „Už to dál nemůžou být místa, kde sedí farář a čeká, až za ním lidé přijdou. Dveře se musí otevřít, aby v něm lidé opravdu našli to, co hledají. A pak možná najdou taky víru.“ 

Necítit se sám

Kromě komunitního centra bude kostel stejně jako před rekonstrukcí nabízet sociální služby, konzultace s terapeuty a celou řadu další pomoci. „Než jsme zavírali, měli jsme prádelnu pro lidi bez domova, tu bychom rádi obnovili,“ plánuje Vozková. „Nově chceme otevřít kavárnu, ve které bude dětský koutek, a také otevřeme velký sál. Chtěli bychom tam dělat pohybové terapie, workshopy, taneční věci, protože ten sál má 250 metrů a je nádherný.

Čtěte také

Hledá se náhradní babička a děda. Komunitní centrum Spoj dva světy propojuje osamělé seniory s dětmi bez prarodičů

Jejím cílem je skrze kostel šířit myšlenku sounáležitosti. „Myslím, že největší potřebou lidí v dnešní době je necítit se sám. Nejvíc lidem udělá dobře, když o ně projevíte zájem. A na tom, jestli jim potom dovedete pomoct, už nezáleží tolik jako na tom, že jste opravdu měli zájem o toho člověka a že jste tam s ním byli,“ uzavírá.

Proto ji těší, když se na ni lidé obracejí a do centra se vrací. „Když jsme do kostela přicházeli, bylo to zamčené místo, do kterého se nesmělo moc chodit,“ srovnává Táňa Vozková. „Naše specifikum je, že klid tolik nepotřebujeme. Nevadí nám, že jsou tam pořád otevřené dveře a pobíhají tam děti. Vlastně to je to, co se nám na tom hodně líbí,“ uzavírá.

Více podrobností o rekonstrukci kostela, sociálnch službách nabízených komunitním centrem nebo specifikách husitské církve si můžete poslechnout v záznamu celého rozhovoru. Moderuje Petr Vizina, vysíláme v repríze.