Kořeny a peripetie řecké levice

22. srpen 2015

Řecká levice na sebe poutá celoevropskou pozornost prakticky od začátku milénia. Nejprve budilo pozornost Panhellénské socialistické hnutí, neboli strana PASOK, která ve snaze přivést Řecko do eurozóny nechala falšovat statistiky o rozpočtových deficitech a míře státního zadlužení.

I přes protesty Eurostatu a dalších aktérů Evropské unie bylo Řecko nakonec do eurozóny přijato v roce 2001.

Od roku 2010 dojednával PASOK půjčky pro Řecko s Evropskou komisí, Mezinárodním měnovým fondem a členskými státy platícími eurem.

Dnes je v centru dění levicové uskupení Syriza. To rovněž zasedlo k jednacímu stolu s výše zmíněnou trojkou hlavních věřitelů po předešlé neortodoxní vyjednávací taktice a narychlo vyhlášeném referendu. V něm Řekové řekli nabízené zahraniční pomoci Ochi (Ne).

I když je budoucnost Syrizy momentálně ve hvězdách, zdá se, že řecká levice stejně neztratila svoji kredibilitu.

Může být jedním z důvodů dějinná houževnatost levicové myšlenky v Řecku, a zejména životní nasazení levicově smýšlejících obyvatel v těžkých dobách války a vojenské správy?

Začínáme v současnosti, u levicového uskupení Syria. Jiným názvem Koalice radikální levice se dala dohromady v roce 2004, dlouho však fungovala jako antiestablishmentové uskupení.

Do té doby, než musela řízení státu převzít v předčasných volbách v lednu 2015.

Alexis Tsipras se nejspíše rozhodl pro dramatické gesto, aby unikl z patové situace, a svou osobní svízelnou pozici povýšil na záležitost celonárodního významu

Střední třída volí Syrizu

Jak vysvětluje politolog Thomas Kulidakis, kvůli krizi totiž začala Syrizu volit střední třída, někdejší elektorát tradičních velkých stran PASOKu a Nové demokracie. Osud těchto stran je nyní nejasný a mnozí jim prorokují místo v propadlišti dějin.

Obě strany byly založeny v září 1974 po skončení vlády vojenské junty. Ta se k moci dostala v roce 1967 s tichým souhlasem USA z obavy před sílícím vlivem levice.

Nová demokracie se v roce 1974 definovala jako středová, či radikálně liberální strana. Dnes jsou její členové označováni za konzervativce.

PASOK, založený ve stejnou dobu, chtěl Nové demokracii konkurovat. Nabízel voličům vybudovat nezávislé, socialistické a demokratické Řecko, přičemž k socialismu se chtěl dostat třetí cestou. Stručně řečeno jinak než cestou sovětského reálného socialismu, eurokomunismu, i západoevropské sociální demokracie.

A zdálo se, že tato myšlenka řecké voliče oslovila. Jak ale připomíná historik Konstantinos Tsivos z Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, tento program zahrnoval uplácení řeckých voličů, život nad poměry nebo právě ona manipulace s hospodářskými statistikami s cílem dostat Řecko do Evropského hospodářského společenství a později do eurozóny.

Řecké Ochi za 2. světové války

Současnost ale nelze zcela pochopit bez znalosti minulosti. Připomíná-li dnes Řecko při jednáních o dalších půjčkách Německu válečné křivdy, nemluví o úplně vyřešené a zapomenuté minulosti. Kolektivní i individuální vzpomínky pamětníků z 2. světové války jsou stále živé.

2. světová válka začala pro Řecko rovněž jedním Ochi: Nad ránem 28. října 1940 předal italský velvyslanec Grazzi jménem Mussoliniho řeckému předsedovi vlády a faktickému vůdci Metaxasovi ultimátum, podle nějž měly mimo jiné italské jednotky obsadit část Řecka.

Symbolickým začátkem německé okupace Řecka bylo vyvěšení nacistické vlajky nad aténskou Akropoli

Ioannis Metaxas se na místě a na vlastní pěst rozhodl nesouhlasit. Řecké vojsko i obyvatelstvo poté zatlačilo italské jednotky zpět do Itálie. Tento čin stmelil řeckou společnost napříč politickým spektrem. Bohužel však ne na dlouho.

Neúspěch fašistického spojence totiž pobouřil Hitlera, a válka v Řecku vypukla naplno v dubnu 1941.

Němci (ale jiným stylem i Bulhaři a Italové, další okupanti Řecka) zacházeli s řeckým obyvatelstvem velice krutě, vypálili na 1500 vesnic, postříleli jejich obyvatelstvo, a jako výstrahu odvezli z okupovaných území potraviny.

V zimě 1941 až 1942 vypukl v Řecku hladomor, který dodnes zůstává v kolektivní paměti národa.

Průběhu 2. světové války v Řecku a řecko-německých vztazích, mimo jiné ekonomických, jsme věnovali samostatný pořad v rámci Historie věčně živé na Českém rozhlase 6. Poslechnout si ho můžete zde.

Levicově smýšlející partyzáni, hlavně komunisté, se však nehodlali vzdát. Se zbraní v ruce a pomocí konspiračních akcí bránili suverenitu řeckého území. A to se jim povedlo vytvořením pásma Svobodného Řecka.

Národněosvobozenská fronta, zkratkou EAM, nabrala během války na milion členů, komunistická strana víc jak zdvojnásobila svoji členskou základnu a v roce 1943 se k ní hlásilo 70.000 lidí.

Řecko mezi pravicovými kolaboranty a promoskevskou levicí

2. světová válka v Řecku skončila na podzim roku 1944. Bilance byla tragická. Půl milionu lidí, tj. asi 8 procent obyvatelstva přišlo o život, z koncentračních táborů se vrátila jen desetina židovského obyvatelstva. Němečtí vojáci vypálili na 1500 vesnic a jejich obyvatele pobili.

Obrovské byly i hospodářské ztráty, a to i přes zahraniční pomoc od Velké Británie, USA nebo prostřednictvím UNRA. Bylo potřeba zkrotit astronomickou inflaci. Jak uvedl historik Pavel Hradečný, zavedená nová drachma měla hodnotu 500 miliard starých drachem.

Dramatické byly však i poměry na domácí politické scéně. Chopí se poválečné obnovy pravice, kompromitovaná kolaborací s okupační správou a státně nevýhodnými spojenectvími s Británií?

Anebo levice, která ve válce zjevně prokázala svou schopnost se bránit a fyzicky kontrolovala tři čtvrtiny území, ale měla vazbu na Moskvu, v Řecku nebyla napojena na ty správné politické vrstvy a neměla podporu Británie?

Řekové v ulicích Atén slaví osvobození, říjen 1944

Levice nedostala šanci, v Řecku totiž vypukla hned další válka, tentokrát občanská. Při té první, tzv. bitvě o Atény nebo též „prosincových událostech“, byla levice poražena.

Na základě mírové smlouvy z února 1945 musely EAM a ELAS (Řecká lidová osvobozenecká armáda) odevzdat zbraně a vzdát se kontroly nad řeckým územím.

Protistrana, tzv. aténský režim, měl zase provést očistu institucí od válečných kolaborantů a zajistit nediskriminační přístup k politickému smýšlení obyvatelstva. Ani jedna strana však uložené podmínky nesplnila.

Komunisté zbraně ukryli v lesích, někdejší váleční kolaboranti s podporou britské správy zase otevřeně terorizovali levicově smýšlející osoby.

Konec bílého teroru

Tzv. bílý teror končil mnoha drastickými úmrtími. Rozhořela se druhá občanská válka, která skončí až v roce 1949.

Na jejím konci jsou desetitisíce levicově smýšlejících Řeků, kteří musí opustit zemi. Odcházejí buď do Sovětského svazu a tam čekají na další střet, anebo do jeho satelitů.

Největší skupina, 12 až 15.000 osob, z velké části dětí, odchází do komunistického Československa. Ačkoli také doufají v brzký návrat do vlasti, přestěhovat se zpátky mohou až po roce 1974.

Jejich příběhy, pohnuté zážitky z útěku do Československa a „uvítání“ zpátky v Řecku v 80. letech zpracoval dokument Českého rozhlasu 6 Stále sbalený kufr. Poslechnout si ho můžete zde.

Celou Historii Plus o kořenech řecké levice si kdykoli poslechněte nahoře v článku nebo v iRadiu.

autor: Daniela Vrbová
Spustit audio