Konstantin von Neurath: Nemám, co bych řekl

Dožil se 83 let, což vzhledem k jeho těžkému zranění z bojů 1. světové války a několika rokům ve vězení po 2. světové válce je věk docela pozoruhodný. Z této perspektivy bylo dva a půl roku jeho působení v Praze téměř zanedbatelným časovým úsekem. Pro obyvatele onoho prazvláštního útvaru, nazvaného Protektorát Čechy a Morava, to ale byla léta věru těžká.

Logo|foto:Český rozhlas

S Neurathovým působením v Praze jsou spojeny počátky germanizace Čech a Moravy, aplikace protižidovských Norimberských zákonů do protektorátního zákonodárství, uzavření českých a moravských vysokých škol, po září 1939 také zapojení našeho průmyslu do německého válečného hospodářství – a v neposlední řadě to byl Neurath, který od září 1940 vnutil Protektorátu nevýhodnou celní unii s nacistickým Německem. Rozhodně se tedy nechoval ke spravovanému území a jeho obyvatelům nějak zdvořile a ohleduplně.

Neuratha vytlačil Frank

Jenže to nebylo nic proti tomu, co přišlo po něm: když Hitler v létě 1941 rozpoutal válku se Sovětským svazem, potřeboval v Protektorátu příslovečný „klid na práci“. Ten měl v Protektorátu nastolit vysoký představitel SS a generál policie Reinhard Heydrich. Neurath byl odvolán (formálně byl odeslán na zdravotní dovolenou) a nebýt kratičké a tak trochu nečekané návštěvy v Praze v listopadu 1943, vzpomněli si na něj Češi až v listopadu 1945, když byl společně s dalšími nacisty postaven v Norimberku před soud s válečnými zločinci.

Čtěte také

1939–45: Rozhlas jako nástroj nacistické propagandy

V porovnání s takovým Hermannem Göringem nebo Wilhelmem Keitlem byl Neurath (narozen 1873) spíše „druhou ligou“: kariérní diplomat ze šlechtické rodiny, meziválečný velvyslanec Německa v Dánsku, Itálii a Velké Británii, nakonec ministr zahraničních věcí, kterého Hitler ponechal ve funkci, aby měl svět dojem, že se vlastně nic neděje. Také do Protektorátu Neuratha na jaře 1939 poslal proto, aby uklidnil světové mínění.

Neurath měl v Praze plnit roli civilizovaného, vychovaného a uhlazeně diplomatického protektora; zároveň bylo splněno přání Emila Háchy, který Hitlera žádal, aby se protektorem nestal sudetský Němec. V případě takzvaného státního tajemníka v Protektorátu už Hitler tak shovívavý nebyl. Výkonem této klíčové funkce pověřil karlovarského Němce Karla Hermanna Franka, který měl Neuratha v podstatě hlídat. Dopadlo to ale tak, že Neurath byl v podstatě zatlačován Frankem do pozadí.

Nemám, co bych řekl

Norimberský tribunál byl ve složitém postavení. Bylo jasné, že zločiny nacismu musí být pojmenovány a jejich pachatelé odsouzeni, na druhou stranu bylo nutné i mezi nimi rozlišovat a hledat rozdíly mezi skutečnými zločinci a mezi těmi, kteří na nejkrvavějších činech neměli podíl. Neurathovo chování před tribunálem zaznamenal americký psycholog Gustave Mark Gilbert, který si všiml Neurathovy vysoké inteligence. Přes vyšší věk (72 let) mu byl naměřen inteligenční kvocient 125.

Čtěte také

Příběh Hitlera ukazuje, jak rychle se v krizi mohou šířit extrémní názory, míní historik Weber

Neurath před soudem popisoval například průběh jednání kolem Mnichovské dohody, kdy byl údajně zastáncem toho, aby k debatě byli pozváni i Češi (proti byli Francouzi). O Hitlerovi Neurath před tribunálem řekl:

„Byl lhář, bylo to stále jasnější. K pravdě neměl prostě žádný respekt. A přece to nikdo na začátku nepoznal. Byl fascinující demagog. Oklamal mnoho lidí.“ Když se v květnu 1946 Neurath ve vězení dozvěděl, že byl v Praze po soudním procesu popraven K. H. Frank, dodal pouze: „Zasloužil si to. Neustále mne obcházel, zavedl v Československu teror. Nemohl jsem tomu zabránit.“

Po celou dobu jednání tribunálu se Neurath stavěl do role člověka, který toho měl s nacismem pramálo společného – například když byl v rámci procesu promítán dokumentární film se záběry nacistických ukrutností, měl Neurath po celou dobu skloněnou hlavu a na film se nedíval: „Nemám, co bych k tomu řekl. V době, kdy se to dělo, jsem neměl žádnou politickou moc,“ dodal později.

V říjnu 1946 byly v Norimberku vyneseny rozsudky. Neurath patřil k těm nemnoha, kteří nebyli popraveni. Byl odsouzen k patnácti letům vězení, i s vyšetřovací vazbou si ale odseděl jen devět. V listopadu 1954 byl po těžkém infarktu propuštěn a zemřel v srpnu 1956 na rodinné usedlosti nedaleko městečka Enzweihingen v Bádensku-Württembersku.

Celý pořad si poslechněte v audiozáznamu.