Konkurence pro knihovnu

Jeho šéf Martin Pecina se otevřeně nechal slyšet, že politickou odpovědnost za rozhodnutí převzít odmítá, třeba že jeho hlas na konečném verdiktu pravděpodobně mnoho nezmění. Na fakticky stejnou otázku, byť jinak zformulovanou, již Úřad pro ochranu hospodářské soutěže v minulosti odpověděl dvakrát, tak proč by měl politiky přesvědčovat potřetí? Zásadní neznámou v celém příběhu tak zůstává i nadále skutečná vůle mocných. Nikdo totiž neví, co si zástupci státu a Prahy na Letné vlastně přejí a tajemstvím je opředený pozemek, na kterém dnes stojí tramvajová smyčka, se stále častěji stává terčem vtipů. Sázkové kanceláře mají již nejvyšší čas vypsat kurzy na to, jaká stavba na západním okraji pláně skutečně vyroste. Může dnes ještě něco ohrozit projekt Národní knihovny?

Zřejmě už není co ztratit, protože pokud město neprodlouží lhůtu pro prodej letenského pozemku platnou do konce roku, ředitel Ježek nemá téměř šanci získat stavební povolení. Najde se jen málo těch, kteří stále věří, že kdy bude možné Okem nad Prahou shlížet na Karlův most. O knihovně již měsíce kolují nejrůznější vtipy, fámy i zaručené informace z první ruky, ale výsledek je jediný. Kdyby se daly dohromady všechny výtisky novin a časopisů, které byly o chobotnici popsány, plánovaná kapacita automatického podzemního skladu by jim už nyní nestačila. Šest milionů knih je obrovské číslo, přesto je na pražské úředníky krátké. Kdybychom počítali o chvilku déle, dostaneme se k ještě zajímavějším cifrám. Průměrná cena prodané knihy u nás v loňském roce dosáhla dvou set korun. Projekt knihovny, který mnozí kritizují jako zbytečně předimenzovaný a megalomanský, má podle odhadů stát dvě miliardy. Pokud obě čísla navzájem vydělíme, získáme výsledek deset milionů.

Znamená to tedy, že kdyby si každý Čech místo jedné knihy koupil kousek chobotnice, mohl by si již za krátko v příjemném prostředí přečíst knih šestmilionkrát tolik. To není tak docela špatná investice. Bohužel český národ čte stále méně, a tak se i mezi politiky najde jen málo osvícených, kteří bez ohledu na osobní antipatie dokážou podpořit potřebnou veřejnou investici. Pražský magistrát se vytrvale ohání argumentem, že návrh Jana Kaplického je přes příliš objemný a svou výškou přesahuje okolní zástavbu i stromy v přilehlém parku. Diskuse o regulérnosti mezinárodní soutěže dosud k žádnému výsledky nevedly a přizvaní právníci předvedli jen schopnost obhájit vlastní názor. Co na tom, že v rámci týmu už společné stanovisko nenašli. Třeba, že se velké části veřejnosti projekt svým originálním provedením nezamlouvá, Jan Kaplický se postupně stal téměř národním hrdinou. Symbolizuje totiž vytrvalý odpor proti zlovolné moci a bojuje statečně až do samého závěru, kterého se zřejmě ještě dlouho nedočká. Na konec by se mu tak mohlo podařit přesvědčit veřejnost a skrze ni i politiky, ne kvalitami projektu, nýbrž svým postojem k celé věci. Čeho se mnozí dožadují, ale současně všichni obávají, je alternativa vypsání nové architektonické soutěže. V takovém klání by z logiky věci projekt chobotnice nemohl uspět, čehož si je Kaplický dobře vědom.

Dopředu řekl, že podruhé by se již nezúčastnil, čímž si však současně ponechal trumfové eso v rukávu. Napadá mě jedna neotřelá konspirační teorie, která by se přes svou utopičnost mohla stát dokonalou pomstou. Nezíská-li Kaplického projekt do konce března příštího roku potřebný souhlas, autor dostane od města honorář pro vítěze a chobotnici pravděpodobně nabídne jinde. Nikde však není napsáno, že by to nemohlo být opět v Praze. Ano, mám na mysli připravovanou soutěž na dostavbu Staroměstské radnice. Myslím, že proti tomu by se ani UNESCO nezmohlo na odpor, a tak jen místo na Vltavu by se Oko dívalo na pomník Mistra Jana Husa. V médiích byly za poslední rok v různých obdobích střídavě probírány nesrovnalosti při mezinárodní soutěži i kvalita projektu a jeho přirozené začlenění do městského prostoru. Za všechny zmíněné argumenty proti stavbě knihovně bych rád zmínil alespoň dva. Za prvé je to otázka, proč se soutěž vůbec konala podle pravidel nestátní a nezávislé organizace Mezinárodní unie architektů, když problematiku podrobně upravuje český zákon o veřejných zakázkách. Vysvětlení je prosté. Renomovaní světoví architekti pracují střídavě na projektech v různých zemích a studium právních podmínek každého jednotlivého státu by pro ně znamenalo obrovské nároky po stránce časové i finanční, navíc bez jakékoli záruky úspěchu.

Druhým bodem je vytrvalé zpochybňování anonymity návrhu při konečném hodnocení poroty a otázka regulérnosti soutěže v důsledku změn v zadávacích podmínkách. Ke slovům, že Kaplického rukopis byl od počátku příliš čitelný a porota tak fakticky nedodržela zásadu anonymního výběru, je možné nabídnout jednoduché přirovnání. Je to asi, jako kdyby na šlechtitelské soutěži o nejchutnější jablko byl předem diskvalifikován nejčervenější plod, protože už od počátku vypadal mnohem lépe než ostatní, a pak porota v průběhu soutěže nevyřadila jediný ze soutěžních návrhů, byť naprostá většina z nich nesplnila všechny podmínky přísného zadání. Ať je to, jak chce, Mezinárodní unie architektů již v lednu akceptovala oficiální výsledky poroty a její verdikt by měl být respektován jako konečný. Co tedy nakonec bude v západním cípu Letné stát?

V úvodu jsem vyzýval sázkové kanceláře k vypsání kurzu, nyní by snad bylo vhodné doplnit několik možných kandidátů. Nepočítaje budovu Národní knihovny, o přízeň politiků se zřejmě již delší dobu ucházejí hotel, sportovní zařízení pro případné olympijské hry či obyčejný park, který by tak rozšířil stávající zelené plochy. Je smutnou skutečností, že prostor bude už brzy nevratně dotčen provozem severozápadní části pražského městského okruhu. Z možných alternativ však může být právě budova knihovny od okolního hluku a nečistot ochráněna nejlépe a její krunýř v barvě šampaňského snad dokáže v kolemjdoucích vzbudit přesvědčení, že stále je ještě důvod, proč slavit radosti všedního dne s knihou v ruce.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .