Konec války ve Štolnavě. Příběh Ignáce Žerníčka

Osada Štolnava (německy Stollenhau, po roce 1945 Prameny) už neexistuje: byla na severní Moravě, v Hanušovické vrchovině, poblíž Kopřivné – dnes z ní zbývá pár domů.

Ve Štolnavě žilo za okupace asi 180 německých starousedlíků ve více než 30 staveních, na statcích pracovali i tři Češi: jedním z nich byl Ignác Žerníček (narozen 3. července 1924), jemuž jsou věnovány nedění Příběhy 20. století.

Ignác Žerníček přišel na Štolnavu ve 14 letech v prosinci 1938 a jako hospodářský pomocník tu prožil okupaci. Severní Moravu osvobodila Rudá armáda ve dnech 7.– 9. května 1945.

Štolnava byla mimo hlavní cesty, a tak se tam sovětští vojáci objevili až o něco později. Krátce poté prý partyzáni z osady odvedli obyvatele osady Emila Rottera a Friedla Heinische, údajně kvůli členství v NSDAP.

„Přesně nevím, který den to byl, ale asi druhý nebo třetí, co přišli Rusi. Sedláci byli za mnou, jestli bych jim nezavezl jídlo a nějaké oblečení. Měli být internovaní ve škole v Olšanech. Tak jsem tam jel na kole, ale dovnitř mě nepustili. Dozorci vzali zboží a o těch dvou už nikdo nic nevěděl. Později jsem se dověděl, že byli rok internovaní v Praze a pak přišli do gulagu… Friedl Heinisch tam zemřel a Emil Rotter se vrátil do západního Německa,“ vypráví Ignác Žerníček.

A dodává, že ani u jednoho z nich si nevšiml žádného zvláštního zápalu pro nacistickou ideologii. Právě u Rottera a Heinsche sloužili prý další dva Češi: Ladislav Dohnálek a Alois Houserek.

Do osady začali přicházet i sovětští vojáci, aby doplnili zásoby.

Stará Štolnava

„Rusi začali jezdit s koňmi, sháněli seno, oves… Přijeli do dědiny a teď do všech baráků. Odváželi dobytek. Na každém hospodářství nechávali jednu krávu a jedno tele. Jinak všechen dobytek brali. Jedině na hospodářstvích, kde jsem byl já, Dohnálek a ten další Čech, tam dobytek nebrali…

Bezvládí ve Stollenhau

Krátce po válce prý ve Štolnavě panovalo bezvládí: četnické stanice v okolí začínaly teprve vznikat, nebyl nikdo, kdo by udržoval pořádek a bezpečí. Někdy v té době byla znásilněna paní Kellerová.

Jestli to udělali sovětští vojáci nebo uprchlíci ze zajetí, to nikdo neví: „Okopávala řepu. Tam ji přepadli, znásilnili a ona měla dítě. Ten její Němec na ni byl hrozně zlý. Asi se po válce rozešli. Myslím, že čekala první dítě – a bylo od Rusa.“

Největší nebezpečí pro osadu ale neznamenali vojáci, kteří přišli s Rudou armádou. V Šumperku bylo tehdy internováno údajně až 25.000 sovětských zajatců, osvobozených z německých zajateckých táborů.

Často se pak o nich mylně mluvilo jako o vlasovcích. Právě tito muži opakovaně a především v noci přicházeli do Štolnavy. Místní ženy se před nimi schovávaly ve stodole Josefa Hufnagela, hospodáři kvůli nim odváděli koně na noc do lesa.

Po obnovení četnické stanice ve Velkých Losinách dostal Ignác Žerníček pušku a kolo, aby v osadě udržoval pořádek. Žena místního hospodáře mu pak ještě věnovala prvorepublikovou důstojnickou uniformu po svém prvním manželovi.

„Měl jsem uniformu a Rusové si mysleli, že jsem důstojník... Přitom jsem ani nebyl na vojně.“

Ignác Žerníček pravidelně obcházel osadu. Jednoho nedělního dne v srpnu 1945 se při obchůzce zastavil u hospodářství rodiny Kruscheových:

Pohled na Štolnavu dnes

„Jdu a vidím, že v deset hodin mají ještě dole záclonky. Slezu z kola, jdu k baráku. Koukám a vidím krev. Tak jsem stáhl bodák na pušce a jdu po krvi. Byla tam kupka sena, tak jsem ji nadzvedl bodákem a ležela tam ženská…. Podřezaná, vykrvácená.

Obejdu barák, tam bečely hladové kozy. Měli tam i krávu a ta strčila hlavu do okýnka a já se lekl. Obešel jsem to ke stodole, která byla otevřená. Přes stodolu jsem šel do chodby. V chodbě ležela její matka. Taky zmasakrovaná a na ní kosa….

Přijdu ke dveřím a u nich vykrvácená dcera. Asi chtěla utéct ven, ale zvenku byla klika zadělaná dřevem. Vlezu dovnitř a tam byl probodaný 11letý kluk. Ještě sípal.

Říkám si, co mám dělat. Žádný telefon nebyl, tak jsem jel na kole k Dohnálkovi a řekl jsem mu, ať jede na kole do Kopřivné zavolat, že se stala vražda. Pak jsme čekali do odpoledne, než přijelo ruské komando s lékařem. Ten jen řekl, ať je pohřbíme. Kluk to nevydržel a zemřel…“

Z rodiny Kruscheovy se zachránila jen dcera Hilda, která pracovala v jiném hospodářství jako služebná.

O vraždě se zmiňuje i zápis ze schůze Okresní správní komise v Šumperku ze dne 27. srpna 1945: „Předseda podává zprávu, že v obci Kopřivná byla spáchána 4násobná vražda něm. příslušníků. Z vraždy jsou podezřelí zběhové z ruského tábora v Šumperku...“

Zánik

Obyvatelé Štolnavy pak měli ještě větší strach o život, a na noc odcházeli do domu bratrů Karla a Ferdinanda Prosikových v půl kilometru vzdálené samotě.

„Všechny domy nechali volné a tam se schovali, aby si zachránili život a aby jich bylo víc pohromadě. Tam jsem je vždycky ráno našel a řekl jim, že můžou jít, že je klid.“

Hřbitov v zaniklé Štolnavě

Na Štolnavě bylo čím dál nebezpečněji. Přesto sedláci dál pracovali a obdělávali pole.

Pak byli vyhnáni z domovů, poslední (kromě dvou rodin, úředně uznaných za antifašistické) odjížděli v září 1946:

„Nikdy jsem s nimi nešel… Každý si měl s sebou vzít 50 kilo. Tak to měli v pytlích a podle počtu osob v rodině odcházeli. Naložily se třeba dvě rodiny a jely do tábora v Šumperku. Já jsem to nechtěl vidět. Mně je to dodnes strašně líto.“

Domy začaly pomalu chátrat a Ignácův děd Adolf Žerníček byl prý posledním, kdo pravidelně vyzváněl na zvony kaple sv. Jana a Pavla.

„Zvonil ráno, v poledne a večer. Naposledy zvonil 28. října v osmačtyřicátém. Pak naráz ztratil vědomí a potom zemřel na sešlost stářím. (…) Je pohřbený tam, kde chtěl. Na hřbitově ve Štolnavě, u hlavního pomníku. Pokud jsme byli na Štolnavě, tak jsme to udržovali.“

Dnes už na místním hřbitově nezůstal žádný nepoškozený náhrobek. Poslední dvě německé rodiny se z osady vystěhovaly v roce 1954, roku 1965 zbořili všechny domy s výjimkou dvou stavení vojáci šumperské posádky:

„Plakal jsem, ale neměl jsem šanci tomu zabránit. Říkám tomu místu zapomenuté prameny.“

Bližší informace o Štolnavě najdete například zde.

Vzpomínky Ignáce Žerníčka si kdykoli poslechněte nahoře v článku nebo v iRadiu. Pořad připravili Adam Drda a Vít Lucuk.