Konec drobných mincí v Čechách

Za oněch starých časů také existovaly mince s myslitelně nejmenší hodnotou - haléře, trojhaléře, pětihaléře, nějakou dobu také čtvrťáky, čili dvacetipětníky, za něž se dal pořídit v pouliční telefonní budce jeden místní hovor. Postupem času mizely z oběhu, neboť i za reálného socialismu byla trvale povlovná inflace a při vyšších cenách ztrácely minidrobné smysl. Nakonec jsme byli v posledních letech většinou schopni vnímat ještě tak padesátník jako jakousi hodnotu. Ale pokud v obchodě člověk platil za více položek naráz, často nechával malé navrácené mince ležet u kasy a naopak pokladní zase zaokrouhlovaly částku převyšující součet o drobné směrem dolů. V podstatě se deseti a dvacetihaléře přestávaly vnímat. Lidé je doma vysypávali z kapes používali při mariáši nebo je dávali dětem na hraní. Kdy mincičky zruší konečně centrální banka, bylo jen otázkou času.

Nyní to přišlo a většinu z nás to asi moc nevzrušuje. Lze úspěšně pochybovat, že ti, kdo mají kdesi v kredenci sklenici od zavařeniny plnou malých penízků, se budou obtěžovat roztřídit je a donést do banky. Raději si je ponechají a dál s nimi budou hrát s dětmi Prší. Už to nebude mít ani náznak nevýchovného hazardu, ale přitom desetníčky dodají partiím o něco skutečnější pocit, než když se za prohranou hru platí knoflíky.

Obchodníci by mohli mít tendence využít zmizení malých platidel a ceny drobného zboží popohnat lehce nahoru. Ale pokud tak učiní, půjde zase jen o minimální rozdíly. Rozhodně to nebude připomínat situaci třeba v sousedním Německu po přechodu z marek na euro, kterého obchody využily k viditelnému zdražení. Například - pokud jde o už zmíněné rohlíky: stojí-li dnes jeden korunu dvacet, pak prý - jak aspoň říkají pekaři - přijdou dva na dvě padesát.

Toho si nikdo nevšimne. Jestli to ale znamená, že nákup jediného rohlíku nás bude stát toliko korunu, uvidíme v nejbližších dnech. Ale nezapomínejme, že lidé jsou zvlášť v poslední době citliví na pohyby cen směrem nahoru. Z oné koruny dvaceti si pekárny nejspíš netroufnou jít na jednu a půl koruny. Lidé by pak totiž mohli začít uvažovat, zda pro celou rodinu nestačí deset kusů pečiva místo třeba patnácti a to by už pak obchodníci pocítili. A ovšem - kolikrát v týdnu si my dospělí kupujeme jeden rohlík a nic víc? Dělají to ještě tak děti, ale ztrátu onoho dvacetníku mohou pekárny lehce kompenzovat zaokrouhlením vzhůru u rozsáhlejšího nákupu.

Obecně vzato by se nemělo stát tedy nic. Kde je v ceně započítán padesátník (třeba u některých denníků), není důvod k žádným změnám a veškeré dražší produkty už jsou dávno za celé koruny. Rychlejšího růstu inflace se po stažení desetníků a dvacetníků z oběhu neobává ani centrální banka. V poslední inflační zprávě ČNB se počítá v nejhorším případě zhruba s půlprocentním inflačním nárůstem.

Konec nejmenších mincí - u desetníku po osmdesáti letech - nám snad jen připomene to, co dobře víme. Že za uplynulých necelých čtrnáct let ceny stále rostly - proto také přibyly dvoutisícové a pětitisícové bankovky - a že jsme si zvykli brát to jako realitu, k jejímuž vstřícnějšímu pochopení ovšem samozřejmě schází také rychlejší tempo nárůstů platů. Spotřebitelé se mohou aspoň mírně utěšovat doufáním, že po vstupu do EU by měly klesnout některé ceny importního zboží, neboť odpadnou celní poplatky a zahraniční producenti (například vína) nadto budou mít zájem uspět na tuzemském trhu.

A tak počátkem listopadu někteří z nás možná sentimentálně přiloží pár desetníků a dvacetníků k malé sbírce starých platidel, vedle papírových korun či tříkorun a možná i nějakých mincí po pradědečkovi, ještě s vyraženou hlavou Františka Josefa. Ostatní na lehoučké, dávno necinkající drobné snadno zapomenou. Speciální lis, zapůjčený z Německa do jablonecké mincovny, z nich prý sešrotuje kvalitní hliníkový odpad.