Komunismus ve východní Evropě zapustil kořeny více, než jsme si mysleli, píše Washington Post

Novinář washingtonského listu Jackson Diehl vzpomíná, že když v noci po pádu Berlínské zdi pozoroval zástupy nadšených východních Němců, jak se řítí po západoberlínské ulici Kurfürstendamm, na rozdíl od jiných ho nenapadla myšlenka, že by se kolotoč poválečných dějin měl zastavit. Právě naopak – cítil, že některé historické události v zemích východní Evropy, které se najednou stávají svobodnými, právě zažívají svůj návrat na scénu.

Čtěte také

Pádu komunismu nelitujeme, v hodnocení posledních 30 let se ale východoevropské země liší

Onu noc Diehl napsal pro Washington Post článek. Zamýšlel se v něm o tom, že sovětský komunismus potlačil politický vývoj, který formoval Polsko, Československo, Maďarsko a další státy takzvaného východního bloku v době před druhou světovou válkou. Když padla železná opona, jako by se tato politika najednou probudila z hlubokého spánku.

Tak například polské hnutí Solidarita se zakrátko rozštěpilo na liberální a nacionální frakce, které se myšlenkově přibližovaly stranám ze třicátých let. V bývalé Jugoslávii se znovu objevily etnické šarvátky mezi Chorvaty a Srby. A v Maďarsku se opět probral k životu předválečný nacionalismus v přístupu k Rumunsku.

Čtěte také

Poláci berou demokracii na lehkou váhu a nechali zvítězit demagogy, kritizuje Lech Wałęsa

V současnosti, třicet let po pádu Berlínské zdi, má ve středo- a východoevropském prostoru politický styl meziválečného období stále své dozvuky. V Polsku vládne podle Diehla autoritářská národně-konzervativní strana Právo a spravedlnost (PiS), která je silně propojená s katolickou církví. A západní Balkán je po zničující etnické válce nadále neklidný.

V Maďarsku, jemuž před druhou světovou válkou dominovala nacionální pravice, je dnes u moci pyšný neliberální premiér Viktor Orbán, který se pokouší rehabilitovat meziválečného autoritářského prezidenta Miklóse Hortyho. Přestože jsou současné populistické formace střední a východní Evropy v kontaktu s moderními západoevropskými populisty, v rozhodujícím pohledu se podle amerického žurnalisty blíží spíše svým předválečným předchůdcům.

Čtěte také

Komunisti dokázali mnoha lidem zlomit páteř. Donášel každý sedmý dospělý, vzpomíná slovenská politička Vášáryová

Autor eseje tato hnutí označuje za autoritativní a sociálně reakcionářská. Jako příklad uvádí rétoriku proti sexuálním menšinám, oblíbené téma polských vládních konzervativců.

Také předválečné zlo v podobě antisemitismu a snah uzurpovat si území jiných států je v mainstreamové politice středo- a východoevropského prostoru stále živé a zakořenilo zde více než na druhé straně bývalé železné opony.

Stačí se zeptat maďarského židovského emigranta George Sorose, kterého Orbán v posledních volbách označil za hlavního soupeře.

Trvalé dědictví komunismu

Jacksona Diehla také překvapuje, v jaké míře v dnešních poměrech přežila politika komunistické éry. V roce 1989 vycházel z předpokladu, že totalita po sovětském vzoru je pouze implantát doby a ze zemí, jež jsou blíže Berlínu než Moskvě, jednoduše zmizí. Ale ukázalo se, že část dědictví komunismu je trvalá. A to možná proto, že se ideově podobá právě neliberálním hnutím.

Čtěte také

Demokracie je křehká a pokud ji každý den nebudeme bránit, je v ohrožení, říká Milan Kňažko

Za jedno z dědictví totality Diehl považuje využívání národní televize k propagandě. Po nabytí demokracie Polsko státní vysílání liberalizovalo. Úsilí ale přišlo vniveč v roce 2015 po nástupu Práva a spravedlnosti k moci.

V současné době veřejnoprávní televize v Polsku velebí vládní stranu a její soupeře dehonestuje stylem podobným komunistickému režimu.

V Maďarsku je Orbán dokonce o krok dále, když k eliminaci nezávislých médií nasadil státní finanční prostředky a byznysmeny, uvádí článek listu Washington Post.

Za další přežitek totalitního režimu ve střední a východní Evropě považuje všudypřítomnou korupci. V morálně uvadlém světě komunistického východního bloku mohl takřka každý, od dopravního policisty až po tajemníka partaje, využívat systém pro vlastní účely. A v mnohém se tato praxe nezměnila ani dnes.

Příkladem může být teprve nedávné odsouzení vlivného rumunského politika Livia Dragney za korupci a podvody. Americký deník New York Times zase nedávno zdokumentoval případy, kdy maďarský premiér Orbán zneužíval evropské dotace pro potřeby své rodiny a známých.

Čtěte také

Plus slaví 10 let. Připomeňte si projev Pavla Rychetského nazvaný Demokracie a hodnoty dnes

Diehl v roce 1989 také předpokládal, že někdejší Československo naváže na demokratický pluralismus svého prvního prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka. Opravdu se tomu stalo díky Václavu Havlovi. Současného prezidenta Miloše Zemana však autor textu považuje za slabý nástroj Ruska.

Premiér země Andrej Babiš byl zase donedávna stíhaný za možný podvod s dotacemi. A bývalý slovenský předseda vlády Robert Fico musel loni rezignovat po vraždě investigativního novináře Jána Kuciaka a jeho snoubenky. Kuciak se ve své práci zabýval právě korupcí.

Ohýbání historie

Nejzáludnějším přežitkem komunismu přitom může být jeho tendence ohýbat historii. Po druhé světové válce, když Spolková republika Německo procházela denacifikací, bylo východním Němcům, Polákům a Maďarům řečeno, že za fašismus a holokaust nenesou zodpovědnost. Nacistické hrůzy komunisté vysvětlovali jako kapitalistické zločiny.

Čtěte také

Václav Klaus: Evropa již 30 let bez železné opony a náš dnešek

Současné vlády se v Diehlově pohledu podobným tvrzením přibližují. Za vše mluví schválení zákona v Polsku, který velmi tvrdě postihoval jakékoli stavění země do souvislosti s holokaustem.

Není také příliš překvapivé, že Alternativa pro Německo (AfD), kterou americký novinář označuje za hnutí blízké fašistickým myšlenkám, získává v bývalém východním Německu tolik příznivců. V říjnových zemských volbách v Durynsku strana získala 23 procent hlasů a předběhla tak dokonce i křesťanské demokraty (CDU) kancléřky Angely Merkelové.

V současnosti se zajisté v mnoha ohledech zemím středo- a východoevropského prostoru daří mnohem lépe než v roce 1989. Lidé jsou mnohem bohatší a navzdory autoritářské atmosféře v regionu také mnohem svobodnější. Nicméně euforie, kterou prožívají lidé během letošních oslav třicátého výročí pádu komunismu, je do značné míry naivní.

„Podcenili jsme odolnost kultury, kterou vytvořil Sovětský svaz. A také nebezpečí návratu do minulosti,“ dodává Jackson Diehl.