Už tisíce let se lidé přou o tom, co si o té či oné záležitosti myslí Bůh. Teologové diskutují, armády bojují, církev svatá upaluje kacíře.
Zase jsou tu Dušičky, ten divný posmutnělý svátek, kdy si prý 90 procent Čechů vzpomene na své blízké, kteří jim zemřeli, a skoro 50 procent navštíví jejich hrob.
Můj kamarád Pavel je jazykový fenomén. V rodném Brně mluví brněnsky, v Praze pražsky, v Itálii italsky, ve Španělsku španělsky, ve Francii francouzsky.
Před víc než deseti lety, když jsme byli v Anglii rok nebo dva, jsem v londýnském parku objevila šest bedel vysokých.
S podivem a obdivem jsem zaznamenala, že se má oblíbená novinářka a válečná reportérka Petra Procházková hodlá stát taxikářkou.
Jak tak sleduju předvolební boj, všimla jsem si, že nejen malá městečka v nebohatých krajích mají své lokální bojovníky za čistotu národa.
Minule jsem mluvila o rasistických nápisech, které se objevují v jedné pražské čtvrti – a jak se město vymlouvá, že je nemůže odstranit, protože jsou na soukromém majetku.
Všimli jste si někdy, jak dlouho v Čechách vydrží nápisy na zdech? Teda některé.
Já vím, že se k tématu „MeToo“ už dávno vyjádřil každý a jeho teta, ale nemůžu si pomoct. Vyjádřím se i já.