Kolik olova pili Římané s vodou?

Římské olověné potrubí

Způsobila otrava olovem z vodovodního potrubí pád antického Říma? Kolik olova voda z římských vodovodů vůbec obsahovala? A jaké to mohlo vyvolat u konzumentů následky zdraví?

Ve starém Římě představovalo olovo celkem běžný kov. Zbývalo ve značném množství jako vedlejší produkt při zpracování stříbrných rud. Odhaduje se, že roční produkce olova se ve starověkém Římě pohybovala kolem 80 000 tun. Kov našel uplatnění především při výrobě nádob a potrubí. Olověné trubky tzv. fistulae sloužily například k rozvodu pitné vody ve velkých městech.

Starořímský výrobní postup olověných trubek se nám dochoval například v popisech od Vitruvia. Kovolijci nejprve rozlili roztavený kov do tenké vrstvy a nechali jej ztuhnout na desku. Tu opak za studena stáčeli do válce. Spáru ve spoji zalili roztaveným olovem. Trubky byly obvykle kolem tří metrů dlouhé. Jejich průměr se pohyboval od 1,5 cm do bezmála 60 cm. To záleželo na potřebných dimenzích potrubí. Do trubek byly vyraženy nápisy s označením výrobce a majitele. Jako majitel byl často uváděn císař.

Římské olověné potrubí

Římané si zjevně neuvědomovali, že olovo je vysoce toxické a že se z nádob i z vodovodního potrubí dostává do pokrmů, nápojů a v neposlední řadě do pitné vody přiváděné olověným potrubím až do domů. Především lidé z vyšších vrstev tak konzumovali s vodou a pokrmy značné množství toxického kovu. Před třiceti lety přišel dokonce ekolog Jerome Nriagu z University of Michigan s teorií, podle které byla pravou příčinou pádu Říše římské masová otrava tehdejší městské elity olovem. Otrava se měla projevovat častým výskytem dny a mnoha dalšími zdravotními komplikacemi. Dnes vědci v tak jednoduché odůvodnění pádu římského impéria nevěří. Ve své době ale přispěla Nriaguova studie k tomu, aby současná společnost věnovala problematice toxických účinků olova patřičnou pozornost. Jedním z výsledků tohoto snažení bylo zavedení bezolovnatého benzínu.

Otázka, kolik olova skutečně obsahovala voda v římských vodovodech a kolik toxického kovu s ní mohli Římané vypít, zůstávala dlouho nerozřešená. Zcela nedávno se ji pokusil zodpovědět mezinárodní tým pod vedením Francise Albarèdea z Université Claude Bernard Lyon. Vědci provedli analýzy usazenin na dně řeky Tibery protékající Římem a na dně Trajánovy zátoky, jež tvořila součást římského přístavu zvaného Portus. Vědci pátrali v sedimentech po přítomnost olova, které přitékalo se splašky z antického Říma. Výsledky zveřejnili ve studii publikované předním vědeckým časopisem Proceedings of the National Academy of Sciences.

Trajánova zátoka - letecký záběr na ústí Tibery

Data Albarèdeova týmu přesvědčivě dokazují, že odpadní voda z římských domácností obsahovala stokrát více olova než voda z místních pramenů sloužících jako zdroje pitné vody. Toto zvýšení koncentrace olova lze jednoznačně připsat na vrub distribuci pitné vody olověným potrubím. O tom, že olovo v usazeninách pochází skutečně z římských vodovodů, svědčí výmluvně i skutečnost, že usazeniny z dob po pádu Říma, kdy došlo k rozsáhlému poškození olověného vodovodního řadu, jsou na olovo výrazně chudší. Naopak, usazeniny z doby po roce 554 n. l., kdy Byzantinci původní římský vodovod opravili, jsou na toxický kov opět bohatší. Příliv olova do životního prostředí Říma opět poklesl poté, co v polovině 9. století Arabové město vydrancovali a jeho vodovod poničili.

Římské olověné potrubí v anglickém městě Bath

A nakolik bylo znečištění vody olovem ve starověkém Římě významné?
„Můžeme ho označit za okrajovou záležitost. Ale na druhé straně při celoživotní konzumaci to mohlo mít nepříznivé následky,“ říká Francis Albarède. „I když s vysokou pravděpodobností nezpůsobovalo olovo degeneraci, jak se někdy tvrdí, nebo nevyvolávalo zvýšení agresivity Římanů, jistě nebylo zcela neškodné.“