Koho iritují homosexuálové, je možná sám gay. Já to tak měla, přiznává redaktorka Radia Proglas
Pro katolickou církev je homosexuál člověk hodný úcty, soucitu a jemnocitu. Je třeba se vůči němu vyhnout jakémukoliv náznaku nespravedlivé diskriminace. Ale chce-li působit v církvi, musí žít v celibátu a o svém založení veřejně nemluvit, jinak často přichází o práci. „Já jsem o práci a příjmy přišel. Když jsem se generálního vikáře ptal, co mám dělat, že mám čtyři děti, tak mi řekl, že je to moje věc, moje rozhodnutí,“ vzpomíná vysvěcený jáhen Jaroslav Lorman.
Lorman až do svého veřejného coming outu pracoval na Katolické teologické fakultě. O své orientaci mluvil s blízkými, přesto se oženil, zplodil čtyři děti a teprve poté se rozhodl takzvaně vyoutovat.
Čtěte také
A to znamenalo, že přišel o práci na fakultě. „Pražský arcibiskup musí udělit souhlas učitelům, kteří tam chtějí působit, a může ho i odejmout. Ten souhlas je vázaný ještě přísahou. Všichni teologové musí složit přísahu do rukou pražského biskupa, že nebudou vyučovat proti němu,“ popisuje Lorman.
Ačkoliv jeho blízké okolí o jeho orientaci vědělo, v širším okolí se prý Lorman setkal se strachem. „Strach a mlčení i od lidí, od kterých by to nečekal. Nějak je to v této kotlině zažité.“
Když jsem prožíval svoji homosexualitu skrytě, tak jsem členy církve potkával na místech, kde by vůbec neměli být.
Jaroslav Lorman
Nedokáže si ale odpovědět, odkud ten strach pochází, a vnímá ho jako iracionální. „Možná je to určitá setrvačnost, možná jde o moc, dost možná je to krize naslouchání. A možná, a to říkám opatrně, je tam i určitá obava, že by i další mohli jít ven a nesli by odpovědnost.“
A vysvětluje: „Když jsem prožíval svoji homosexualitu skrytě, tak jsem členy církve potkával na místech, kde by vůbec neměli být. To znamená v různých promiskuitních gay saunách a tak podobně. Možná je tam obava i z toho, že to vyplyne ven.“
„Já jsem toho důkazem“
S Lormanovými úvahami o tom, že hlasitá kritika homosexuálů zaznívá od těch, kteří sami nemají jasno o své orientaci, potvrzuje i Hana Svanovská, redaktorka Radia Proglas, která se veřejně vyoutovala.
Čtěte také
„Je to moje osobní zkušenost a není vůči mně úplně lichotivá. Já docela chápu, že homosexuálně orientované lidi, kteří se s tím bojí jít ven, neskutečně iritují ti, kteří to o sobě otevřeně říkají,“ říká a rozvíjí svoji vzpomínku:
„Když mi bylo asi dvacet let a začala jsem zjišťovat, že s tímhle v sobě nepohnu, že to tak prostě mám, tak mě tehdejší film Hodiny vybudil do úplné agresivity. Jde tam o lásku mezi ženami. A já jsem tam najednou uviděla samu sebe.“
Film Hodiny mě vybudil do úplné agresivity. Jde tam o lásku mezi ženami. A já jsem tam najednou uviděla samu sebe.
Hana Svanovská
„Několik let, až do coming outu, mi lezli homosexuálové neskutečně na nervy. Já jsem je pomlouvala i uvnitř církve. A proto chápu, že někdo tento problém má taky. Souhlasím s tím, že mezi lidmi, kteří proti této menšině vystupují, je ve skutečnosti vysoké procento těch s homosexuální orientací. Já jsem toho důkazem.“
Svanovská poté, co se vyoutovala, o zaměstnání na rozdíl od Lormana nepřišla. „O mně se to v Radiu Proglas vědělo. Takže jsem v práci neměla sebemenší problém.
Mohou homosexuálové ke svatému přijímání? Jak se žije lidem s jinou než heterosexuální orientací v katolickém prostředí? A v čem to mají homosexuálové podobně jako ti, kteří jsou členy církve a nezakládají rodinu? Poslechněte si debatu Vertikály, ptá se Lucie Vopálenská.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.
