Kodex zákonodárce toho moc nevyřeší

A nejen to, české země mají jen velmi omezenou a krátkou tradici vlastního vládnutí, v podstatě jen tzv. první republika v letech 1918 až 1938 byla státem, kde plná odpovědnost spočívala na lidu českých historických zemí a jeho svobodně zvolených zástupcích. Jenže problémy byly s rodící se demokracií, ekonomickou nestabilitou a nevyřešenou otázkou národnostních menšin. Jak v dobách relativně demokratického Rakouska-Uherska, tak v dobách nacistické i komunistické diktatury patřilo spíš k dobrému tónu vnucený stát různě okrádat a podvádět. V dobách totalit to dokonce bylo bráno za boj proti nim, tedy jako něco veskrze pozitivního.

Toho se šlo těžko po nastolení demokracie zbavit, zvláště když došlo k rozsáhlým privatizacím, kde se přímo naskýtaly příležitosti k obohacení. Ostatně, i v demokratických státech s větší tradicí je každá privatizace vítanou příležitostí pro spekulanty všeho druhu, často zneužívající svých politických kontaktů. Jenže v době postkomunistické privatizace bylo takových příležitostí mnohokrát více. Tzv. tunelování privatizovaných podniků, tedy jejich vysávání, pořizování nesplatitelných úvěrů u polostátních bank, dotace a úlevy nereformovaným podnikům, vyhýbání se daňovým povinnostem, neplacení sociálního a zdravotního pojištění, tolerované státem. Tolik stručný výčet neblahých jevů let devadesátých minulého století.

Známé heslo z dob komunismu, kdo nekrade, okrádá rodinu, slaví nezřídka i v současné době úspěchy. Není proto divu, že se nevytvořilo to, po čem se často volá, etická pravidla, dobrovolně dodržovaná. V oblasti politické k tomu mají přispět zákony a kodexy. Kodex zákonodárce chce připravit současný předseda Poslanecké sněmovny Lubomír Zaorálek a shodl se na tom se zástupci všech poslaneckých klubů, zastoupených v současné Poslanecké sněmovně. Jak naznačeno, zdržení kvůli přípravě zákona o střetu zájmů není jediný problém.

Kodex i zákon o střetu zájmů by měly být samozřejmě v souladu. Jenže už samotný fakt, že se něco takového připouští, svědčí o něčem neblahém. Znamená to, že zákonodárci v současné době nemají ani nějaké, obecně respektované, vnitřní, nepsané etické zakotvení, jejichž nedodržení by mělo za následek všeobecné opovržení. Důkazem toho samozřejmě jsou nejrůznější informace z poslední doby o přetahování poslanců, z nich nejmarkantnější byl případ poslance Zdeňka Kořistky, který dokonce vyšetřuje policie jako trestný čin podplácení.

Mimochodem, ani spoléhání na práci policie a soudu není v těchto případech zcela na místě. Věc etiky často není úplně postižitelná pouze trestním zákonem. Ten zmiňovaný například hovoří o úplatku ve věci obstarání věci obecného zájmu. Je ovšem případná důvěra nebo nedůvěra té či oné vládě, za které byly údajné úplatky nabízeny, věcí veřejného zájmu? To je přece klasický mocenský demokratický boj. Jaké prostředky v nich ta či ona strana používá, na to by měla doplatit nebo nedoplatit při volbách. Pokud by existovala obecná atmosféra, že politické úplatky se v demokratické boji nedávají, musely by ti politikové, kteří to nedodržují v nich pohořet. Jenže - kam až jde hranice politického úplatku?

Nabízet deset milionů a post velvyslance k tomu za hlasování poslance je určitě politický úplatek. Je otázka, která bude brzy odpovězena, jde-li i o záležitost trestnou nebo jen neetickou. Je ale politickým úplatkem například také to, že ministr rezignuje na svou funkci s tím, že záhy na to se stane královsky placeným šéfem polostátního podniku? Není náhodou také politickým úplatkem, když strany proti smyslu svého volebního programu si vzájemně kšeftují se svými stranickými zájmy? A pokud by byla pravda, co tvrdí někteří politikové, že tzv. opoziční smlouva znemožnila vyšetřování některých politických kauz, nebyla i tato smlouva potom jistým druhem politického úplatku?

Takovým úplatkům ovšem nezabrání ani sebepřísnější zákoník, ani sebedokanalejší kodex. Takovým úplatkům zabrání jen celospolečenská atmosféra, úplatky odmítající jako něco do slušné společnosti nepatřícího. Bez ní je každé sepsané pravidlo jen kusem papíru. Přesto bohužel ale i tento cár papíru je nakonec paradoxně přece jen lepší než nic. Nezbývá jen doufat, že právě to se snad i díky jednotlivým malým a třeba i zpočátku neúčinným krokům jednou změní.