Kocourův život – přes Japonsko do USA a zase zpátky. Příběh Karla Havelky (1. část)

28. leden 2018
Lou Reed, Václav Havel, Karel Havelka

Karlovi Havelkovi přezdívají přátelé „Kocour“. Patří k důležitým postavám českého undergroundu, v roce 1976 byl odsouzen spolu s Františkem Stárkem a Miroslavem Skalickým k patnáctiměsíčnímu vězení za údajné výtržnictví (rozuměj za aktivity na poli nezávislé kultury).

„Kocourův“ život však není pozoruhodný jen „ve vztahu ke společenství“, nýbrž sám o sobě – hodně toho prožil, má ohromující paměť a vypravěčský dar, a také proto mu věnujeme dva díly Příběhů 20. století.

Karel Havelka se narodil v roce 1950 v Plané u Mariánských Lázní v rodině truhláře a učitelky. S rodiči se často stěhoval, dětství a mládí prožil v Plané, ve Stříbře, Žihobcích a Dobřanech.

Říká, že zhruba do deseti let nebyl dotčen žádnou ideologií: „Do Pionýra mě nepřijali, protože jsem často vyrušoval. Těžce jsem to nesl. Naštěstí jsme se za čas stěhovali a pak mě přijali. Hodně jsem četl, v hlavě se tenkrát mi pletli Čuk a Gek s Vinnetouem.“

Karel Havelka 2016

Když mu bylo čtrnáct let, přestěhoval se do Dobřan u Plzně a studoval stavební průmyslovku. Zhruba v té době začal poslouchat Radio Luxembourg a RIAS, hudební vysílání pro americké vojáky v Německu.

Bigbítu brzy propadl, i díky kamarádovi, jehož sestra vlastnila desky a gramofon, a začal chodit na čaje, jak se říkalo tanečním zábavám: „V roce 1967 jsem objevil Jimiho Hendrixe, to bylo jako zjevení.“ Začal sbírat desky a s kamarádem pořádali diskotéky: „Ty nejlepší byly v blázinci v Dobřanech, tam byl klid a nikdo nerušil, později jsme založili hudební klub v Plzni a v Přešticích.“

Otec Karel Havelka starší se sourozenci, druhý zleva, 50. léta

Přes Tokio do Jersey City

Po sovětské okupaci Československa v roce 1968 začal Karel „Kocour“ Havelka uvažovat o emigraci: „Okupace pro mě byla šok. Tehdy jsem si poprvé hlouběji uvědomil, že komunismus není jenom taková sranda. Ale nechtělo se mi utíkat bez maturity.“ Maturitu složil v roce 1969, v dubnu 1970 nastoupil na dvouletou povinnou vojenskou službu a po vojně pracoval jako stavbyvedoucí.

V té době se definitivně rozhodl, že emigruje a spolu s kamarádem Josefem začali hledat cestu za hranice. Přítel vyrazil do Čedoku, kde bylo možné sehnat několikadenní zájezd na Západ: „´Máme už jenom Japonsko´, odpověděla slečna za přepážkou. Navíc jsme zjistili, že zájezd stojí 17 tisíc korun, což byl skoro roční průměrný plat a zároveň se zájezdu mohli zúčastnit jen členové KSČ nebo funkcionáři SSM. Do SSM jsme tedy vstoupili, abychom podmínku splnili.“ Podařilo se jim svazáky obalamutit a úspěšně předstírali, že jsou „řádní a zaplálení socialističtí mladíci“.

Zleva John Bok, Karel Havelka, Pavel Landovský, 2000, oslava 50. narozenin Karla Havelky

V roce 1973 pak Karel Havelka prodal celý svůj majetek, aby dal dohromady potřebné peníze, koupil zájezd do Japonska pro sebe i pro Josefa. Měl tehdy dívku Věru, s níž se domluvil, že až se dostane do Ameriky, přijede za ním.

V dubnu odjeli Kocour s Josefem přes Leningrad do Japonska, kde požádali na americké ambasádě v Tokiu o politický azyl. Šlo o bezprecedentní situaci, ale po výslechu CIA, rozhovoru s japonským úředníkem a „přemlouvacím“ pohovoru s československým velvyslancem pokračovali do New Yorku.

Nedostali azyl, ale pracovní povolení, práci i bydlení si sehnali poměrně rychle: „Pracoval jsem ve fabrice Westinghouse a bydlel jsem v Jersey City. Kdykoli to šlo, jel jsem přes řeku do nedalekého New Yorku. Chodil jsem na koncerty, do klubů, kupoval desky. Desky jsem posílal kamarádovi Skalákovi (Miroslavovi Skalickému do Čech a díky mně má dneska nejrozsáhlejší sbírku.“

L. Pachmann, K. Havelka, Franken 1983

Z původního plánu, že za ním do Spojených států amerických přijede snoubenka Věra však sešlo, a Karel Havelka, jemuž se stýskalo, se tedy rozhodl pro návrat domů, jakkoli si byl vědom rizika, které mu hrozilo – v Československu byl za opuštění republiky odsouzen v nepřítomnosti k roku a půl vězení.

Před cestou zpátky stačil ještě procestovat Spojené státy i kus Evropy a v květnu 1974 se vrátil. Na radu advokáta požádal o milost, kterou v červnu 1974 dostal. To je ale jen první část příběhu.

Spustit audio
autor: Adam Drda