Kočky měly unikátní evoluci, jinou než ostatní savci

7. listopad 2016
Gepardice

Vědci z university v Michiganu zjistili, že mozek divokých koček, včetně těch velkých, byl zřejmě vystaven jiným evolučním vlivům než mozek ostatních savců a primátů, včetně člověka.

Autoři studie zkoumali 75 lebek 13 druhů divokých koček získaných z muzeí. Předpokládali, že čím sociálnější zvíře, tím větší bude mít přední lalok mozku.

To platí u lvic, které se z velkých kočkovitých šelem nejvíce druží. Sociálnost znamená život ve větších skupinách, kde se role dělí.

Gepardi, což jsou ale také sociální zvířata, mají přední mozkový lalok poměrně malý – menší než leopardi, kteří žijí spíš jako samotáři.

Úspěšná kočkovitost

Velikost kočičího mozku není přímo úměrná velikostí zvířete. Kostry různých koček se sobě, na rozdíl od koster psů, podobají.

„Vynález kočkovitosti byl tak úspěšný a originální, že se s ním nemusí dělat mnoho změn,“ říká biolog Jan Černý. Podle něho jde spíš o dílčí variace na jedno téma.

Vliv soužití kočky s člověkem na podobu jejího mozku určitě patrný je, z evolučního hlediska je ale zajímavé, že si kočka zachovala individualitu.

„Kočka je dobrý případ domestikace, kočka si nás vybrala,“ dodává Jan Černý.

Spící kočka

Sociální tlaky

Tento typ výzkumů může mít význam i pro genetiku člověka. Zkoumat různé velikosti mozku a sledovat, jak spolu lidé ve skupině spolupracují, totiž není z etického hlediska vhodné.

„Velký mozek nemusíme mít jen kvůli tomu, že žijeme sociálně,“ cituje úvahu autorů studie bioinformatik a molekulární genetik Jan Pačes.

Poukazuje například na souvislost s vývojem řeči.

Unikátnost gepardů

Gepard, jehož mozek byl předmětem výzkumu, je netypické zvíře. Na svůj objem těla málo váží, proto rychle běží a má netradiční tvar lebky.

„Málem vymřel, a pak se zase namnožil z jedné rodiny,“ říká Jan Černý.

Dodává, že gepardovi chybí část mozku odpovědná za jemnou motoriku končetin, čili neumí to, co umí další kočky. Jeho neuromotorické dráhy mu ale umožňují, aby byl dobrý sprinter.

Úspěšná evoluce

Podobně jako gepardi, jsme zřejmě i my lidé výsledkem úspěchu jednoho evolučního modelu.

„Jsme si navzájem podobnější víc než všechny myši dohromady,“ vysvětluje Jan Pačes.

Podle genetiků jsou zřejmě současní lidé potomky malé desetitisícové populace, která žila před zhruba 100 000 lety ve východní Africe.