Klára Vlasáková: Kde ty prezidentky jsou?

Bylo by na čase. Naše skóre v počtu ženských hlav státu od roku 1918 je pěkná solidní nula.

Čtěte také

Ve vysoké politice jsou muži v sukních, my ženy jsme utlačovaná většina, tvrdí Olga Sommerová

Jenže soudě podle výzkumu agentury STEM/MARK nemusí příští prezidentská volba dopadnout v tomto směru o mnoho lépe. Nejpopulárnějšími potenciálními kandidáty jsou mezi voliči Andrej Babiš, Marek Eben a Jiří Drahoš. Voliči sice upřednostňují muže, i když ženskou kandidátku „nevylučují“. Coby zpráva o zastoupení a vyhlídkách žen v politice je to tristní situace.

Česko nikdy nemělo ženu ani v úloze premiérky a také politické strany si je zpravidla nevolí do svého čela, pokud jim tedy neteče do bot. V tomto ohledu můžeme nedávné zvolení Markéty Pekarové Adamové za předsedkyni TOP 09 (což je za posledních 30 let teprve potřetí, co v čele české parlamentní strany stanula žena) chápat jako odraz fenoménu „skleněného útesu“.

Sociální vědy takto pojmenovávají to, že se ženy dostávají do vedoucích pozic takřka výhradně v obdobích krize a úpadku, kdy nejsou šance na úspěch nijak velké. TOP 09 bude v příštích volbách bojovat o to, aby se do sněmovny vůbec dostala, a pokud neuspěje, je jisté, čí to bude chyba.

Ženy na vysokých postech potřebujeme

Hlava státu je funkcí spíše reprezentativní, ale důležitou. Prezident či prezidentka mohou mimo jiné významně směrovat společenské a politické debaty i jejich aktéry, což třeba Miloš Zeman dělá velmi často.

Čtěte také

Merkelová je žena činu, která řídí politiku jako projektový manažer, říká autor její biografie

Česko se přitom potýká s tolika problémy, že s přihlédnutím ke „skleněnému útesu“ šance na to, že budeme mít prezidentku, významně stoupá. V loňském roce měla Česká republika největší odchylku od průměrné teploty v Evropě a druhou největší na světě, v exekuci je 8 % obyvatel a v rámci OECD vykazujeme jednu z nejvyšších nerovností v kvalitě škol. To je přece velmi příznivá situace k tomu zvolit si coby hlavu státu ženu – a pak na ni všechno svést.

Můžeme o tom sice takhle rezignovaně vtipkovat, ale faktem zůstává, že zastoupení žen ve veřejném prostoru je u nás zoufalé. A pořád omílané argumenty, že ženy o významné pozice nestojí nebo že vhodné ženy prostě „nejsou“, budeme pravděpodobně poslouchat také při prezidentském klání v roce 2023.

Z případných kandidátů totiž můžeme zatím očekávat senátora Marka Hilšera, ve hře jsou i další neúspěšní kandidáti z poslední volby Jiří Drahoš a Pavel Fischer. Možnost ucházet se o prezidentský post nevyloučili předseda Českomoravské konfederace odborových svazů Josef Středula ani generál Petr Pavel. V dubnu se pak o kandidatuře zmínil rovněž mediální magnát Jaromír Soukup.

Čtěte také

Helena Třeštíková: Česká prezidentka? Určitě, ale ne jen proto, že je to žena. Musí to být osobnost jako Merkelová nebo Čaputová

Ženy na vysokých politických postech potřebujeme. Nejsou přitom garancí žádného konkrétního programu ani přístupu – všechny ty řeči o empatii, naslouchání a ženské citlivosti jsou nesmysl. Stejně tak přece ani pohlaví mužů politiků negarantuje žádné specifické kvality. Jenže muži ty pozice na rozdíl od žen zastávají právě proto, že jsou muži. A to jen ten zásadní problém.

Ženy by neměly být na důležitých pozicích proto, že jim to konečně, na kraji útesu, „dovolíme“. Měly by tam být, protože tvoří půlku populace. Lepší důvod neexistuje. Je děsivé, že nám něco tak samozřejmého pořád zní tolik naivně. Rok 2023 se blíží a měli bychom se zajímat, kde ty prezidentky jsou.

Autorka je dramaturgyně a scenáristka