Klára Vlasáková: Co zbude, až to všechno zbouráme?

20. srpen 2019
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Hadí lázně v prosinci 2016

Dnes již bývalý ministr kultury, sociální demokrat Antonín Staněk, zrušil teplickým klasicistním Hadím lázním těsně před svým odchodem z funkce status kulturní památky.

Staněk uvedl, že tím odblokoval letitý pat. Fakticky to znamená jedno: lázně je teď možné zbourat.

Čtěte také

Majitelem objektu je developer Jaroslav Třešňák, který nechal srovnat se zemí už teplické secesní Městské lázně. Těm byl – podobně jako v případě Hadích lázní – odebrán status kulturní památky, a mohlo tak dojít k jejich demolici. Staňkův krok je vedle odvolání předsedy Ústřední knihovnické rady Víta Richtera, ke kterému došlo rovněž na poslední chvíli, další jeho problematickou akcí.

Česká veřejnost i mediální prostor se začínají čím dál více zajímat o osudy historických staveb, které podle jejich majitelů jenom zbytečně zabírají prostor. Některé osudy jako třeba ten Hotelu Praha nebo Transgasu jsou poměrně známé.

Hotel Praha, který byl dokončen v roce 1981 a který nabízel výběr toho nejlepší z dobového designu a architektury, nechal zbourat Petr Kellner v roce 2014. Nejbohatší Čech v poslední výroční zprávě své skupiny PPF uvádí, že v dnešní době převládá především zjednodušené vidění světa, kdy si vzájemně nenasloucháme a jen se utvrzujeme ve vlastním pohledu na věc.

Lze všechno srovnat ze zemí?

Škoda, že Petr Kellner nenaslouchal hlasům odborné i laické veřejnosti, které upozorňovaly na naprosto mimořádnou hodnotu hotelu. Tím, že nechal historickou stavbu zbourat, nás naopak přesvědčil o svém vlastním zjednodušeném vidění světa.  

Čtěte také

Podobně Transgas odkoupila skupina slovenského miliardáře Ivana Chrenka a letos začala demolice. Na místě zbouraného Hotelu Praha je dneska navzdory slibům hlídaný soukromý pozemek, na místě Transgasu bude stát pravděpodobně administrativní budova.

Ačkoli se oběma kauzám dostalo velké pozornosti veřejnosti i médií, výsledek je stejný. A dá se předpokládat, že podobný osud potká kvůli Staňkovu kroku i mediálně méně zajímavé Hadí lázně.  

Ne všichni se samozřejmě shodnou, jestli si zmíněné budovy ochranu zaslouží. Některé doplácejí na to, že jsou příliš zatížené svou minulostí, jiné se nám navzdory kulturní hodnotě prostě „nelíbí“.

Čtěte také

Jenže příliš snadné a rychlé bourání cenných staveb přináší otázku, v jakém prostředí chceme vlastně žít a jaké prostředí chceme nechat dalším generacím. Ochrana historických budov je ve veřejném zájmu, ale ten, zdá se, mnohdy ustupuje zájmům soukromým. Ale co z dnešních měst zbude, pokud jejich specifické dědictví nebudeme dostatečně důrazně bránit?

Společně s bouráním historických budov zmizí nejen výjimečnost českých měst, ale také kus historického vědomí. Ta historie nemusí být – tak jako v případě Hotelu Praha, který před rokem 1989 sloužil potřebám KSČ – neproblematická.

Jenže tím, že budeme přicházet o její připomínky ve veřejném prostoru, se s jejím odkazem nijak nevypořádáme. Spíš naopak. Budeme se utvrzovat v tom, že všechno, s čím si dnes příliš nevíme rady, lze srovnat ze zemí a začít znova. Jenže takhle budeme pořád jen začínat – a nikam se doopravdy nedostaneme.

Autorka je dramaturgyně a scenáristka

Spustit audio